Pochodeň

13. dubna 2007 v 21:29 | Gilthoniel |  Pár veršů
Tohle je nejspíš jenom takovej výčet pocitů - asi na mě padla depka...
 

11. kapitola - Carpe diem

19. března 2007 v 16:48 | Gilthoniel |  Vše jednou skončí
Tááákže konečně mám zprovozněnej počítač, tááákže píšu až se ze mě kouří :)
Teď už se budu snažit vkládat kapitoly v menších časových intervalech, protože se pomalu, ale jistě blížíme ke konci... Jak totiž všichni jistě víme vše jednou skončí :)
A taky bych vás chtěla o něco poprosit: kromě nekonečné trpělivosti se mnou po vás ještě chtěla, abyste psali komentáře, protože mě to vždycky popožene kousek do předu.
Ale zpátky k povídce: už se pomalu blížíme k závěru - tím vás nejspíš asi moc nepřekvapím, ale nehodlám ho měnit protože už je vymyšlěný od začátku povídky.
Tahle kapitola je spíš kratší a taky je dost sentimentální - teda na můj vkus... jo mimochodem SS je dost OOC
Pěkný čtení :)

Černobílé barvy

1. února 2007 v 20:33 | Gilthoniel |  Vše jednou skončí
Tak konečně nová kapitola:-)

Je kratší než ty předchozí a o novou se opravdu budu snažit co nejdřív:-)
 


S radostí...

27. ledna 2007 v 23:18 | Gilthoniel |  Drabbles
Tohle mě teď napadlo... asi to nemá nějakej hlubší význam

Na cestách

23. ledna 2007 v 18:30 | gilthoniel |  Drabbles
No, takže další... ehm... drabble (o pár slov víc no:-)
Od Vampyr jsem si zase vyškemrala další slova: ekologicky pěstovaná dýně, velké hejno swingujících pakobylek a polský amatérský striptér :-D
Radši se tím moc nezabývejte, nejspíš to tak nějak postrádá myšlenku...

Pro Fleu

21. ledna 2007 v 19:07 | gilthoniel |  Drabbles
Flea si přála drabble na slova psychotropní veverka, fosfor a letuška
Nejsem si moc jistá, jestli se to bude někomu líbit, parodie moc psát neumím!

Pro Morsbie

18. ledna 2007 v 17:25 | gilthoniel |  Drabbles
Takže tady je jeden drablík na přání pro Morsbie. Měl obsahovat slova led, hajný a hůlka, ale s hajným jsem fakt nemohla nic kloudnýho vymyslet, takže je tam hájenka :-)
Vím, že to není nic moc, ale zaboha jsem nemohla na nic pořádnýho přijít... =)
No a doufám, že se bude alespoň trochu líbit

9.kapitola - Proč to děláš?

11. ledna 2007 v 20:06 | gilthoniel |  Vše jednou skončí
Ahoj lidi, tak jsem tady s další kapitolkou a moc a moc se omlouvám všem, co museli tak dlouho čekat, než se já uráčím něco stvořit:-D
Taky bych vám chtěla poděkovat za ty vaše krásný a úžasně povzbudivý komentáře, takže jen tak dál ;-)
Jo a všechno nejlepší do toho novýho roku (i když trochu opožděně :-) a ať jste všichni šťastní!!!
Takže to by asi bylo všechno a ještě pěkný čtení!!!

Bezejmenný

17. prosince 2006 v 19:09 | gilthoniel |  Pár veršů
Všichni děláme chyby,
jsme totiž jen lidi.

A pak mě to mrzí,
ale nevím, co v tom vězí.

Na omluvy už je pozdě,
musím city držet na pevné uzdě.

Pohled tvých očí, těch dvou už mrtvách bodů,
jen bolest se v nich zračí, ne kouzlo zbylých svodů.

Místo hřejivého objetí čeká mě jen chlad,
žádné slzy dojetí, a mě už z očí závoj spad.

Bolest a prázdno v nás zůstává,
chtíč svá představení zavírá.

Nedokážu myslet jinak, nenuť mě k tomu,
chci být tady, ale máš pro mě jen zlobu.

Chci zase cítit lásku, chovat se jako dřív,
ale nenám tu pásku a nikdy nebudu mít.

Teď za své chyby platím,
a slzy v očích mám, zatím.

Však nečekám soucit ani odpuštění,
ponořím se jen do další noci plné rudého snění.

8. kapitola - Síla okamžiku

15. prosince 2006 v 15:26 | gilthoniel |  Vše jednou skončí
Nikdy by si to nepřiznal, ale Hermionin stav mu dělal starosti. S problémy sice počítal, ale ne v takovém rozsahu. Doufal jen, že v tom nebude něco víc.
Jak tam tak seděl, nedalo mu to a začal přemýšlet, co je to vlastně za holku. Ve škole mu vždycky připadala nesmírně nesnesitelná a hloupá, ale zjistila, že v životě jí stejně nazpaměť naučené bichle nepomůžou. Teď už nebyla ta malá holka s příliš velkými předními zuby. Byla dospělá. <i>A o hodně dospělejší, než její omezení kamarádíčkové,</i> pomyslel si s úšklebkem. Líbily se mu jejich hádky, vždycky, když ji něčím dopálil, celá se rozzářila. A dovedla mu v tom konkurovat.
----------------------------------------
Ležela na čerstvě posekané trávě, kolem sebe cítila tu podivnou kořeněnou vůni a cítila se šťastná. Když vtom se všechno změnilo. Vanul silný východní vítr a přinášel s sebou těžký černý dešťový mrak. Už neležela v trávě, ale stála u obrovské vrby na kraji rozlehlého Bradavického jezera. Rukou bezděčně přejela po staré rozpraskané kůře. Na bříšcích prstů ucítila staré monogramy, teď už zarostlé mechem a pohledem téměř nerozeznatelné. V očích ucítila slzy. Cítila se sama, tak strašně sama. Chtěla u sebe mít někoho, kdo by ji ochránil, někoho, kdo by ji objal, kdo by ji miloval.
S výkřikem se probudila a Snape v křesle sebou trhl.
"Co se stalo?" zeptal se. Nedal na sobě nic zdát, ale v duchu si nadával, že se nechal takhle hloupě vystrašit.
"To se ptáte vy?" rychle se vzpamatovala Hermiona.
"Omdlela jste, Grangerová. Čekal jsem, až se probudíte, abych vám mohl donést další lektvar. Zdá se totiž, že ten co pijete už moc nezabírá," prohodil a nezapomněl po ní hodit otráveným pohledem.
"Hm, dobrá, půjdu se osprchovat," prohrábla si rukou vlasy, ale to už byl Snape na schodišti.
Pomalu na sebe pouštěla studenou vodu a vrtalo jí hlavou proč u ní Snape byl celou tu dobu, co byla v bezvědomí. <i>Třeba nebude tak strašně zahořklý, jak o něm všichni říkají. Není takový, jaký se zdá být, ale chce, aby si to všichni mysleli.</i> Došlo jí, že Snape nestojí o společnost těch, u kterých vítězí první dojem. <i>Kdyby se tak nemračil, možná by mu to i slušelo,</i> dodala si ještě, ale hned si za to v duchu nafackovala a nestačila se divit, co jí to dnes do hlavy leze za myšlenky.
Zastavila proud slz chladné vody a doufala, že Snape už odešel, protože si zapomněla vzít převlečení. Na stěně sice visel župan, který by se svou velikostí hodil snad jen na slona, ale přece jen neměla potřebu předvádět se před svým učitelem v něčem, co vzhledem připomínalo obrovskou horu pouťové cukrové vaty s neidentifikovatelnými a zdraví nebezpečnými příměsemi.
Osušila se jedním z ručníků, co ležely na hromadě a byla neuvěřitelně vděčná za vlastní koupelnu, protože nemusela čekat žádného návštěvníka. A vana plná horké vody a absolutní ticho byly jediné věci, které ji dokázaly opravdu uvolnit. V tomto případě klidně mohla celé hodiny nehnutě ležet ve vaně a užívat si kouzlem ohřáté vody.
Natáhla se pro tu velkou růžovou věc, kterou sem někdo bůhvíproč a pečlivě se do ní zabalila. V celém tomhle domě byla totiž hrozná zima, a ani když Krátura celé hodiny obskakoval téměř všechny krby v domě, nepomohlo to. Rozčesala si dlouhé mokré vlasy a vešla do své ložnice.
V koupelně byla skoro hodinu, a tak už moc nepočítala, že Snape bude mít tolik trpělivosti, že tam na ni bude čekat. <i>Mohlo by to totiž poškodit jeho ego</i>, ušklíbla se. Když však zjistila, že tam na ni Snape nejen čeká, ale ani se netváří nějak zvlášť kysele, trochu ji to zarazilo. Ale když zjistila, že ohmatává její knihy, rychle vystřízlivěla. Seděl v křesle a četl jednu z jejích knih, samozřejmě, že byla o lektvarech. Zvedl k ní oči.
"Župan?"
"Ne, to je moje nová školní uniforma. Co tady děláte?"
"Čekám na vás, slečno Grangerová. Musím zjistit, co přesně se vám stalo a potřebuji váš vlas do lektvaru."
"A můžu se alespoň převléct?"
"Jistě. Přijďte za mnou. Co nejrychleji, prosím," dodal ještě a přitom se na ni otráveně podíval.
"Fajn," řekla jen a ten pohled mu s radostí vrátila.
---------------------------------------------------------------
Nijak se mu odtamtud nechtělo. V její přítomnosti se cítil tak nějak uvolněný. Zdálo se, že vůči němu nechce mít předsudky. Ale tohle možná přání, možná realitu zaplašil hořkým úsměvem, pro něj tak typickým. Zajímala ho čím dál víc. <i>Třeba to není jen prázdná nádoba na učebnice<i>, napadlo ho. Má osobnost a jsou si podobní víc, než si je kdokoli z nich ochoten přiznat.
---------------------------------------------------------------
Hermiona si se svým oblékáním dala na čas. Jedním důvodem bylo, že jí ještě pořád třeštila hlava, a za Snapem se jí taky moc nechtělo. Připadalo jí, že když je v jeho společnosti, jedná dřív než myslí. Ale teď si s ním nechtěla lámat hlavu. Rozhodla se mít jeho důkladnou prohlídku co nejdříve za sebou.
Zaklepala na dveře a ozvalo se jen nevrlé: "Vstupte."
Obrátila jen oči směr strop a vešla do té téměř neosvětlené místnosti. Hořel tam pouze krb, u něj dřepěl Snape a míchal divně vypadající směs, která líně pobublávala ve starém rezavém kotlíku.
"Posaďte se," zavrčel na ni a Hermiona bez řečí souhlasila. Její migréna, nebo co to vlastně bylo se totiž začínala opět projevovat.
Jen tiše seděla a sledovala, jak upřeně pozoruje bublající kotlík. Pak zcela nečekaně vstal a z jedné z mnoha kapes hábitu vylovil krabičku. Z ní vytáhl štíhlou cigaretu a připálil si. Ani se na ni nepodíval. Choval se, jako by tam ani nebyla. Nestačila se divit. Že by obávaný bradavický profesor měl konečně nějakou lidskou slabost? Tímto došla k názoru, že si může víc dovolit.
Přešla k němu a z krabičky na stolku vytáhla cigaretu.
"Tohle není pro děti, slečno Grangerová." Stále pozoroval kotlík.
"Dávno nejsem dítě."
"Jistě," prohodil sarkasticky, ale přesto mávnul hůlkou a cigaretu jí podpálil.
Bylo to pro ni něco nového, zakázaného, lepšího. Nevěděla, co to vlastně dělá. Možná si chtěla jenom dokázat, že už opravdu není dítě, možná jemu chtěla dokázat, že už opravdu není dítě, že nemá důvod neustále ji urážet. Ale on si ho vždycky našel. Jak v Bradavicích, tak tady.
Zkusmo vtáhla kouř do plic. V ústech se jí rozlila mírně hořká pachuť a chtělo se jí rozkašlat. Potom se jí však po těle začal rozlévat uvolňující pocit, srovnatelný s její tak oblíbenou koupelí.
Severus ji po očku sledoval. Od ní by čekal spíš nesouhlasný pohled než tohle. Nevypočitatelná bylo nejspíš to správné slovo pro ni. Vysloveně si to užívala. Elegantně vtáhla kouř do úst a mírně přivřela víčka. Nevypočitatelná.
-------------------------------------------
"Kdo vlastně jste, pane profesore? Co dělá člověk s vaším talentem a s vašimi schopnostmi v tomhle domě, v téhle situaci?"
"Tu otázku bych mohl položit také, slečno Grangerová."
"Tohle je můj život. Mám tu přátele, chci tu být… ale vy jste pořád neodpověděl."
Podíval se na ni zvláštním pohledem. Nejprve ji chtěl okřiknout za drzost, ale potom si to rozmyslel.
"Jsem jenom člověk, slečno Grangerová," řekl nakonec tónem, kterým jasně dával najevo, že se o tom už nehodlá bavit.
Téměř každý by tohle nepovažoval za odpověď, ale Hermiona si uvědomila, že se ztrácí sám v sobě, ve dvou životech, které už dávno vede, ve třech kletbách, které mu nikdo neodpustí. V srdci ji bodla jehla lítosti. Byla mu vděčná za upřímnost.
"Váš vlas, slečno Grangerová," natáhl ruku.
Hermiona si prohrábla vlasy a podávala mu vlas, ale pozorně se na něj zahleděla. Vypadal unaveně. <i>A taky docela přitažlivě</i>, pomyslela si. <i>Určitě si hodně protrpěl, jinak by takový nejspíš nebyl, nebo ano?</i> Nevěděla a netroufala si hádat.
A pak udělala něco, co jí připadalo nesmyslné, nemožné. Trochu se k němu naklonila, podívala se mu do temných očí a jenom zlehka přitiskla svoje rty na ty jeho.
Nikdy už nedokázal pořádně popsat, co tehdy cítila. Strach, vzrušení, soucit, možná lásku. Ale bylo to víc, než mohla ovládnout. Udělala to, co nikdy předtím a už nikdy víc, spadla do toho po hlavě, bez rozmyšlení, bez pomyšlení na logiku, bez pomyšlení na důsledky a jen čekala, co Severus udělá.
Tím, co udělala, ho naprosto překvapila a odzbrojila. Zahodil chladnou masku a přitáhl si ji za boky blíž.
Zachvěla se a čekala, co přijde. Užívala si jeho dotek, štíhlé prsty ve svých vlasech, dlaň cestující po páteři.
Začal ji líbat tvrdě, možná až hrubě, teď už byla jen kořist. A on byl lovec. Byla křehká, zranitelná, a to ho ještě víc dráždilo. Byl vzrušený. Udělal s ní pár kroků vpřed a drsně ji přirazil na zeď. Leknutím vyjekla, ale on si toho nevšímal. Líbilo se jí to. Rukou mu přejela po hrudi a první knoflík se rozepnul, a pak další a další. Cítila horký dech, na tvářích, krku, úplně všude.
Líbal ji s neuvěřitelnou intenzitou. Dech jí dávno nestačil, ale nevšimla si toho. Hermionina blůza se svezla k zemi, tak jako všechno ostatní oblečení. Položil ji velkou postel s nebesy. Bledá pokožka jí ostře kontrastovala s tmavými přikrývkami.
Rukou jí zajel pod záda. Sykla, jizvy se totiž ještě pořádně nezahojily.
Podíval se jí do očí s nevyslovenou otázkou. Kývla.

Kam dál