1. Kapitola

22. dubna 2006 v 18:17 | gilthoniel |  Vše jednou skončí
Brumbál letící přes cimbuří, Snape opouštějící školní pozemky, Fawkesův zpěv, bílá hrobka, slzy, stékající po Ginnině bledé tváři…
Harry se s výkřikem probudil a po tvářích mu tekly slzy. Tohle bylo už poněkolikáté. Vždy, když zavřel oči tak viděl tu příšernou scenérii a opět v něm vřela krev. Jeho nenávist ke Snapeovi pomalu doháněla tu k Voldemortovi.
Vstal z postele a vrávoravě došel k zamlženému oknu. Pootevřel ho a do pokoje vnikl mrazivý vítr, jakoby ani nebyl červenec. Na tiché ulici byla mlha hustá jako tma všude kolem. Nesvítila ani jediná lampa. Nebylo pochyb o tom, kdo způsobuje ty nevysvětlitelné výpadky proudu v celé zemi. Kdyby tady byl Brumbál, Voldemort by si určitě tak nevyskakoval, pomyslel si Harry.
Vzpomínka na Brumbála ho zabolela. Znovu se mu otevřela ta čerstvá rána. V jeho srdci se objevilo další černé místo, které zelo prázdnotou. A znovu ho zalila vlna vzteku. Na Voldemorta, že mu zabil rodinu, na Snapea, který zabil nejmocnějšího čaroděje všech dob a zároveň někoho, s kým měl pocit opravdového bezpečí a na Siriuse, který ho tady nechal samotného a odešel bez rozloučení. Zamrkal. Nechtěl teď brečet. Doufal, že tohle už má za sebou, ale šeredně se mýlil. Po Brumbálově smrti se cítil tak strašně sám. Už neměl nikoho, o koho by se mohl opřít. Teď už stál jen sám za sebe a po pravdě řečeno, vůbec nevěděl, co má dělat. Byl zoufalý, skoro nejedl a s nikým nemluvil. Ne že by to Dursleyovým vadilo, ale přišlo jim divné, že jim neodpovídá ani na ty nejhorší urážky. Harry je přestal vníme od té doby, co si pro něj přijeli na nádraží King's Cross. Naprosto je vyloučil ze svého světa. Ron s Hermionou ho jen těžko opouštěli. Báli se o něj a čekali, že se Voldemort o něco pokusí. Zatím nemohl. Harry byl ještě stále pod ochranou Brumbálova kouzla, které trvalo i po jeho smrti. Za pár hodin bude mít sedmnácté narozeniny. Za pár hodin už ho bude Voldemort moci zabít. Ale Harry se rozhodl, že mu to nedovolí. Ne po tom co udělal nejen jemu, ale všem lidem. Nemůže se vzdát bez boje. Rozzuřeně odskočil od okna a smetl ze stolu první knihu, která mu přišla pod ruku. Znovu si připomněl tváře všech těch lidí, keré zabil Voldemort osobně nebo to za něj udělali jeho Smrtijedi. A právě v tu chvíli se rozhodl, že udělá cokoli pro to, aby Voldemort zemřel a taky věděl, že právě Voldemort udělá téměř cokoli pro jeho smrt. A navíc tu byla spousta lidí, které musel před Voldemortem uchránit. Jejich smrt by ho mohla zasáhnout jako blesk z čistého nebe. Nedokázal by přenést přes srdce další smrt někoho blízkého. A byla tu taky Ginny. Tu obzvlášť nemohl vystavovat nebezpečí. Teď už Voldemort určitě věděl, že ji miluje a jak je pro něj důležitá. Napadlo ho, že nejklidnější bude, když se všichni Weaseyovi i Fleur přestěhují do Siriusova domu. Napadlo ho, že teď už je to vlastně jeho dům. Nemohl si na to zvyknout a vlastně mu to bylo jedno. Hermiona s Ronem už tam byli. Přestěhovali se tam i Hemionini rodiče. Ten nápad se jim sice ze začátku nelíbil, ale nakonec, kvůli svému vlastnímu bezpečí, souhlasili. Harry se znovu podíval z okna. Vzpomněl si na věštbu: …ani jeden nemůže žít, jestli ten druhý zůstává naživu… Přemýšlel nad tím, jak by mohl Voldemorta zabít. Kdyby tu byl Brumbál, určitě by mu s tím pomohl nebo alespoň poradil. Ale ten už tady není. Zůstal na to sám. Potřeboval se učit, aby se mu mohl postavit. Napadlo ho, že by mohl požádat Lupina, ten měl vždy talent na učení. Na vzdálených hodinách na věži právě odbyla půlnoc. Konečně. Teď by si třeba mohl vyzkoušet pár zaklínadel, napadlo ho, ale hned tohle dětinské chování zavrhl. Uslyšel svist křídel a o vteřinu později už na jeho stole přistál Papušík dopisem. Byl zjevně rozrušený z takového nákladu a nadšeně houkal a poskakoval, zatímco Hedvika na něj jen odměřeně koukala. Odvázal Papušíkovi jeho zátěž a poslal ho pryč. Bylo to přání k narozeninám od Rona a Hermiony. Hned poznal Hermionino písmo, protože Rona by to psát určitě nenechala.
Ahoj Harry!

Všechno nejlepší! (Dárek Ti předáme až osobně!) Doufám, že se Ti daří dobře a konečně nám odepíšeš! Tady je to docela fajn. Svatební přípravy vrcholí a paní Weasleyová z toho začíná pořádně jančit. V čele řádu je teď profesorka McGonagallová, ale myslím si, že je to jen dočasně. Víc Ti napsat nemůžu. Dneska večer si pro tebe přijedou, tak hlavně nedělej žádné hlouposti a k ničemu se nenech vyprovokovat!

Měj se,

Ron a Hermiona
Kdyby mu nebylo tak strašně, tak by se určitě alespoň trochu usmál. Povzbudilo ho, že si pro něj někdo už pozítří přijede. Sice se už nikdy nechtěl vrátit do Siriusova domu, ale vypadalo to tak, že asi nemá jinou možnost, protože tak budou všichni včetně něj prozatím v bezpečí. Už se začínal připravovat na příval vzpomínek z toho zatuchlého domu a vtom mu přišla na mysl otázka. Zajímalo ho, kdo byl teď, po Brumbálově smrti, strážcem tajemství Řádu. Napadlo ho, že by to mohla být McGonagallová, když teď Řád vede, ale moc by na to nevsadil. Bylo to k neuvěření, ale slunce už pomalu vykukovalo nad obzor a svými paprsky ho hladilo po smutných a unavených tvářích. Poslední dobou kvůli nočním můrám vůbec nespal. Až se Dursleyovi vzbudí, tak by se s nimi mohl rozloučit. Nechtěl se balit na poslední chvíli, takže vytáhl kufr z pod postele a začal do něj házet změť knih a oblečení. Nějakou dobu mu trvalo, než prošel každou skulinu a škvíru svého pokoje. Nechtěl tu nic nechat, protože věděl, že se sem už nikdy nevrátí. Bylo to místo, na které měl ty nejhorší vzpomínky a neměl sebemenší touhu tu zůstávat. Vlastně tu byl jen na přání Brumbála. Uslyšel, jak se Dursleyovi probouzí, mrkl na budík a zjistil, že už je po sedmé. Rychle sešel dolů, aby je nepotkal. Nestál o znechucené a otrávené pohledy. V kuchyni si rychle vzal jogurt a začal ho do sebe namáhavě soukat. Najednou si vzpomněl na Bradavice. Na ten obrovský majestátní hrad tyčící se na skále nad jezerem. Na stovky svítících oken, které zdálky vypadaly jako zapálené svíce. Vzpomněl si na všechny ty průšvihy, které s Ronem a s Hermionou prožili, na svůj první školní trest s Hagridem v Zapovězeném lese, na jezero, ve kterém se málem utopil, na Hagridův záhon s dýněmi a samozřejmě na famfrpálové hřiště. Vzpomínal na všechno, co za těch šest let prožili. Už nikdy se tam nevrátí. Nechtěl znát Bradavice bez Brumbála. A znovu mu na mysl přišel Snape. Doufal, že až mu znovu přijde na oči, nevyjde z toho živý. Pomalu dojedl jogurt a na schodech uslyšel kroky. Byla to Petunie, která jako obvykle šla chystat jejímu Dudlánkovi obří snídani, protože podle Verona teď, když je ,světoznámý' boxer, musí jíst dvakrát víc. Dudleymu to samozřejmě nevadilo, ale rodinný rozpočet tím značně utrpěl. Když šel po schodech nahoru, potkal Dudleyho, který se právě valil na snídani. Dudlej se chystal do Harryho strčit, ale ten mu jen tak tak uhnul. Harry na oplátku vytáhnul hůlku a žilami mu projelo šestnáct let nenávisti. ,,Pouta na tebe!" křikl a švihl hůlkou, ze které okamžitě vytryskly tlusté provazy a Dudleyho spoutaly tak pevně, že se nemohl hnout ani o milimetr. Dudley byl tak vystrašený, že se nezmohl ani na pípnutí, ale to už se ze schodů řítil Vernon rudý vzteky a žíla na spánku mu zběsile tepala. ,,Za tohle tě vyloučí, ty kluku!" řval po něm zběsile Vernon. ,,Opovaž se na mě sáhnout!" křikl na něj Harry. ,,Odteď už mi nemůžete říkat, co mám dělat! Odteď si můžu dělat co chci! A dneska odcházím a už se sem nikdy nevrátím!" Harry vztekle oddupal do svého pokoje, bouchl za sebou dveřmi a na schodech nechal udiveného Verona s něčím, co jen vzdáleně připomínalo Dudleye. Už toho měl dost a tentokrát mu nevadilo, že vypěnil. Teď už mu v Zobí ulici č. 4 nic nehrozilo a navíc byl odteď hrozbou pro ostatní. Ušklíbl se. Úsměv to nebyl, ale alespoň něco po té řadě dnů bez jediného výrazu ve tváři a bez jediného slova. Z kufru si vytáhl knížku o famfrpálu a roztržitě se do ní zahleděl. Nepřečetl sice ani řádek, ale vnímal pohyblivé fotografie úžasných chytačských fint a zákroků. Do knížky se zahloubal tak moc, že si ani nevšiml, že promeškal oběd a, že už se schylovalo k večeru. Když už se mu únavou zavíraly oči, konečně knížku sklapl a zavřel kufr i s koštětem uvnitř. Nehodlal přimrznout k násadě podruhé, přemístí se. Zkoušky sice ještě nesložil, ale nemyslel si, že to teď někomu bude vadit. Konečně se po tom dlouhém měsíci setká se svou Ginny. V hloubi srdce doufal, že ten jejich rozchod ji neodradil. Věděl, že na ústředí se jí skoro nic stát nemůže, takže by spolu zase mohli chodit, ale stejně mu to dělalo starosti. Voldemort to věděl, o tom nepochyboval. Určitě se ji bude snažit zabít. Dole na ulici uslyšel několik tlumených prásknutí. Někdo se tam právě přemístil. Harry bleskově vytáhl svou hůlku a tiše se přikradl k oknu. Zjistil, že to je Lupin s Pošukem. Popadl kufr a Hedvičinu klec a rychle seběhl schody. Zacinkal zvonek a Vernon se s tlumeným nadáváním šinul ke dveřím otevřít. Harry ho ne zrovna jemně odstrčil a s hůlkou před obličejem opatrně otevřel. Škvírou ve dveřích viděl Lupinův unavený obličej. ,,Ahoj Harry, pustíš nás dál?" Harry už už chtěl dveře otevřít úplně, když si najednou vzpomněl na to, že teď už není nijak chráněn. ,,V co se měnil táta?" ,,V jelena." ,,Fajn, pojď dál." Lupin vešel s Pošukem v zádech. ,,Zdravím, Pottere." Těžce kolem něj přikulhal až do obýváku, kde se rozvalil na pohovce hned vedle Dudleyho, který se nezmohl ani na pištění a s hrůzou v očích se odkolébal pod schody, kde stál Harry s Lupinem a dávali si velký pozor, aby se na sebe nepodívali. ,, Harry, jak ses měl?" zeptal se starostlivě Lupin. ,,Ale jo, šlo to." zalhal ne moc přesvědčivě Harry. ,,A co ty a Tonksová?" Lupin se na něj místo odpovědi jen zazubil. ,,Asi bychom už měli jít. Mám takový pocit, že naše návštěva pro Smrtijedy není zrovna tajemstvím." ,,Dobře. Dojdi prosím pro Pošuka, já se zatím rozloučím. Definitivně." Harry pomalu odešel a Lupina tam nechal stát samotného. ,,Chtěl bych se rozloučit." Harry přišel k Vernonovi a Petunii. Jen na něj zírali s málem otevřenou pusou. ,,Tohle je nejspíš naposled, co se vidíme, takže vám chci poděkovat. Za vše." Teta Petunie ho prudce objala a byla z toho stejně udivená jako všichni ostatní. ,,Nenech se zabít! K nám se můžeš vrátit. Vždycky." Odhrnula mu vlasy z očí. ,,Dávej na sebe pozor." ,,Dě-děkuju." Vyhrkl zaskočeně Harry. ,,Ale já už se sem asi nikdy nevrátím. Sbohem." Pomalu se otočil a šel ke dveřím. I když odtud chtěl vždycky odejít, najednou se mu nechtělo. A nejhorší bylo, že nevěděl proč. Ještě před pár týdny se těšil, na to jak to tady všechno opustí a dětství v Zobí ulici hodí za hlavu, ale teď to nějak nešlo. Kývl na Pošuka s Lupinem u dveří. Došel ke kufru, popadl ho i s Hedvičinou klecí a naposledy se otočil. Teď už tam stáli všichni Dursleyovi a dívali se na něj s kamennými tvářemi. Nemohl pochopit, proč ho teta Petunie objala. Tohle přece nikdy neudělala. Vždy se k němu chovala, jako by neexistoval nebo jako by byl ten nejhorší vyvrhel tohoto světa. Jeho doprovod mezitím vyšel ze dveří a čekal tam na něj. ,,Sbohem." Řekl jen a vyšel ze dveří. Už se sem nikdy nevrátí, to věděl naprosto jistě. Za Harrym zaklaply dveře. Zaklaply se dveře za jeho těžkým dětstvím. Teď už se musel chovat jako dospělý. Byl dospělý. Ale teď se cítil jako malé bezbranné dítě. ,,Pojď Harry, je čas." ,,Jo jasně, už jdu…" ,,Vezmu ti kufr, ty budeš mít dost práce se sebou." Lupin se ušklíbl. ,,Přemístíme se napřed, počkej pět minut a pak se přemísti za námi, na Grimmauldovo náměstí." ,,Dobře, tak za chvilku." Jeho doprovod s hlasitým prásk zmizel a Harry se sklesle posadil na zahradní zídku. Chtěl se podívat do Godrikova dolu, ale teď nevěděl, jestli bude moci. Chtěl se podívat na to místo, kde byli kdysi šťastní. Všichni tři. Letmo pohlédl na hodinky a zjistil, že tam měl být už před pěti minutami. Vstal. Pořádně se nadechl a začal se soustředit na to šedivé a špinavé náměstí. Ucítil podivný tlak, všechno se s ním zatočilo a nemohl dýchat. Když už si myslel, že se udusí, tlak povolil a on se mohl nadechnout chladného nočního vzduchu. Znovu stál před tím domem, do kterého se nikdy nechtěl vrátit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 evík evík | 24. dubna 2006 v 10:46 | Reagovat

jo je to pěkný!!!! kdy bude pokračování????? :-)))

2 Pao Pao | E-mail | 4. května 2006 v 22:30 | Reagovat

Dobrý.... kdy bude pokráčko?

3 Janka Janka | E-mail | 12. května 2006 v 22:25 | Reagovat

Bomba.....A kdy npíšeš pokračování? už se fakt těším, tak mě nezklam a piš.

4 tonka tonka | E-mail | 25. července 2006 v 15:28 | Reagovat

No tak čo bude?Je to dobrý a každej den sem lezu jak debil a koukám jestli už je nová kapitolaka tak prosím písej  :-D

5 Morsbie Morsbie | E-mail | Web | 16. prosince 2006 v 17:16 | Reagovat

Perfektní :))

6 0011 0011 | 24. prosince 2006 v 18:32 | Reagovat

Pro mě končí slovo"láska"♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama