Květen 2006

3. Kapitola - Zrádce?

29. května 2006 v 21:08 | gilthoniel |  Vše jednou skončí
Harry se probudil hned za svítání a Ron ještě spal. Nechtěl ho budit, a tak se tiše oblékl, po špičkách prošel kolem jeho postele a vyklouzl z ložnice. Zdálo se, že všichni ještě spí. Rozhodl se že půjde prozkoumat dům protože byl tak obrovský, že ho teď nebyla obydlená ani čtvrtina a to tu bydlel víceméně celý Fénixův řád. Napřed se chtěl jít podívat do sklepa, protože tam nejspíš ještě nikdo pořádně nebyl. Když před dvěma lety dávali tenhle dům do pořádku, sklepu se obloukem vyhýbali. Dali si práci jen s nejnutnějšími obytnými prostorami.
Sešel až dolů ke kuchyni a pořádně se rozhlédl. Věděl, že někde tady je skrytý vchod do sklepení. Po chvíli hledání náhodou odhrnul jeden těžký tmavý závěs a pohled mu padl na nízká dvířka pobitá tepaným železem, která ovšem neměla kliku.
Proto vytáhl hůlku a tiše zamumlal: "Alohomora."
Ani nepočítal s tím, že by se něco stalo, ale chtěl to prostě vyzkoušet. Hodnou dobu nemohl přijít na to, jak ty dveře otevřít, a vtom uslyšel tichý šramot v kuchyni a ve dveřích stál Krátura a dělal, že Harryho vůbec nevidí.
"Kráturo?" křikl po něm Harry.
Krátura popošel kousek blíž a s posměšným výrazem na tváři zakrákal: "Pán si něco přeje?"
"Jak otevřu tyhle dveře?"
"To by pán musel říct tajné heslo, které zná jen paní Blacková." Krátura ukázal na místo potažené závěsy, za kterými se skrýval portrét Siriusovy matky, a pak si začal mumlat pod vousy: "Krátura to heslo zná, jistě že ho zná, ale tomu spratkovi, co ho teď musí poslouchat nic neřekne! Ne, ne, vůbec nic!"
"Kráturo!" Harry trošku zvýšil hlas, "Nařizuji ti, abys mi okamžitě prozradil to heslo!"
"Když pán jinak nedá… heslo je modo purus sanguis." Krátura se zatvářil naštvaně. "Pán by tam neměl vstupovat. Je to pro něj nebezpečné." A pro sebe si zamumlal: "Krátura nechce, aby ten spratek šahal na věci jeho paní! Ne to opravdu nechce…"
"Na nic jsem se tě neptal, Kráturo! A teď zmiz!"
Skřítek s hlasitým prásk zmizel a Harry si ještě jednou pořádně prohlédl dveře. Najednou uviděl po stranách starého železného kování drobné písmo. Tomu jazyku nerozuměl, nejspíš to bude latina, řekl si jen tak pro sebe, ale teď ten nápis nechtěl luštit, byl hrozně zvědavý, co najde za dveřmi, které se otevírají jen na heslo.
,,Modo purus sanguis," zašeptal dveřím a zatlačil na ně. Povolily. Před sebou viděl temné úzké schody, vytáhl proto hůlku a pomyslel si: lumos. Docela ho překvapilo, že mu neverbální zaklínadlo fungovalo hned napoprvé. S hůlkou napřaženou před sebou se vydal opatrně do temnoty tam dole.
Jakmile sestoupil o několik schodů níž, jedna z pochodní co visely na zdech se sama od sebe rozhořela jasným modrým plamenem. Nepochybně bylo celé sklepení zakleto mocným kouzlem. Jak sestupoval po stupních pokrytých prachem stále níž a níž, rozsvěcovaly se další a další pochodně.
Když se konečně dostal na poslední schod, naskytla se mu ohromující podívaná. Prostor, který uviděl, jako by ani nepatřil k domu, pod kterým se rozléhal. Možná nepatřil, kdo ví? Dlouhá a široká chodba se táhla do nedohledna. Strop nebyl nějak vysoko, ale určitě to neubíralo jakési temné majestátnosti celého sklepení. Vše tu bylo z kamene, černého jako uhel a po stranách byly nepravidelně rozmístěné dveře, které skvěle zapadaly do temné atmosféry celého sklepení. Harry se rozhodl, že napřed prozkoumá, kde tahle chodba končí, a až potom bude zjišťovat, co je v těch dveřích.
Už musel jít alespoň deset minut, než konečně narazil na zeď, která chodbu ukončila. Obrátil se a chtěl jít zpět, když vtom uviděl dveře, které splývaly s okolními stěnami tak dokonale, že by je nejspíš našel jen ten, kdo by věděl, kde hledat. Všiml si, že tyhle dveře také nemají žádnou kliku.
"Modo purus sanguis," zkusil, ale když do dveří zatlačil, nic se nestalo.
"Kráturo!" zavolal opět.
Skřítek se s prásknutím objevil. "Pán si bude něco přát?" zakrákal potměšile.
"Řekni mi heslo k těmhle dveřím."
"Ale, pane, Krátura…"
"Kráturo! To heslo!"
,,Je to nex."
"Fajn, a teď zmiz!"
"Jak si pán přeje," a s hlasitým prásk zmizel.
"Nex," zamumlal a vešel. Jakmile vstoupil, na zdech se rozhořely modré pochodně a osvětlily hrozivou podívanou uvnitř. Připadal si, jako by se vrátil o několik století zpět. Vypadalo to tam jako ve středověké mučírně. S hrůzou v očích si všechny ty podivné nástroje začal důkladně prohlížet. Uprostřed stál velký pranýř a hned vedle skřipec. Zabírali většinu místnosti. Po stranách stály rozložité stoly a různými nástroji, které byly z většiny od krve. Jedna stěna byla celá věnovaná slušné sbírce rozličných mečů a seker. Některé z nich byly pokryté rzí, zato některé vypadaly jako nové. Alespoň, že se Krátura nefláká, ušklíbl se pro sebe. V jednom zadním rohu stálo něco obrovský sarkofág, ale zevnitř byly ostré hřeby a u nohou odtokový kanálek - nejspíš na krev. Opodál byly španělské boty nejrůznějších velikostí a tvarů, pár jich bylo také ve tvaru lidských rukou.
Harrymu se z toho zvedal žaludek. Teď už mohl jen tiše doufat, že si Sirius, pod dohledem jeho matky, nemusel nic z toho co viděl vyzkoušet na vlastní kůži. Rychle vyšel z mučírny a přál si, aby se sem už nemusel vracet.
Další dveře na které narazil už měly kliku. Uvnitř byla spousta nepotřebného nábytku a podobného haraburdí. V dalších byly stovky polic s nejrůznějšími lektvary a přísadami. Když vešel do dalších dveří, našel v té místnosti plno knih. Všechny byly vázané v černé kůži a na sobě měly notnou vrstvu prachu.
Bylo to zvláštní, ale ty knihy ho nějak tak přitahovaly. Chápal by, že by se tohle dělo s Hermionou, ale po té mučírně toho na něj bylo už vážně moc. Nedalo mu to, a tak šel blíž, aby si je mohl lépe prohlédnout. Knihy byly po celé místnosti rozházené, jako by je tam někdo ve spěchu naházel. Seřadit je by trvalo určitě celé věky. Sáhl po první knize a otevřel ji. Byla tam samá zaklínadla a kletby v nějakém neznámém jazyce, ale knihy byly anglické. S takovými kouzly se ještě nikdy nesetkal a stáří knih odhadoval tak na sedmnácté století, protože barva už byla na mnoha místech vybledlá a někdy i nečitelná. Ale všechny neobsahovaly jen zaklínadla, některé byly psané tím stejným neznámým jazykem.
Rozhodl se, že si jich pár odnese s sebou pár nahoru. Vybral si jen ty s nejzajímavějšími kouzly, bylo jich asi deset. Všechny je pobral do náruče a šel rovnou pryč ze sklepení. Kdoví proč šel skoro po špičkách. Nechtěl, aby se ho někdo zbytečně vyptával na ty tajemné knihy, prostě chtěl mít tajemství. Potichu otevřel ty dveře bez kliky a kradl se kolem kuchyně. Tam už slyšel paní Weasleyovou, jak chystá snídani. V podzemí nejspíš ztratil pojem o čase. Naštěstí si ho nevšimla, a tak s ošklivým úšklebkem prošel kolem vycpaných hlav skřítků a pak do své ložnice. Ron ještě spal, takže mohl schovat knihy do svého kufru nepozorovaně.
Celý den proběhl klidně, všichni čtyři se celkem vzato flákali. Když Harry ukázal Hermioně knihy od Lupina, byla z nich celá pryč. Zatím se jim nesvěřil s jeho přáním stát se členem řádu. Těsně před tím, než sešli do kuchyně na večeři, o tom řekl jen Ginny. Nechtěl mít před ní tajemství. Alespoň většinou ne.
"Čekala jsem to. Ale hlavně musíš být opatrný. A nesmíš se chovat jako dítě."
"Nechovám se jako dítě!" ohradil se Harry.
"Ne vždycky," odpověděla žertovně Ginny a začala se smát.
"Ale no tak, nech toho! Už bychom měli jít dolů nebo jim to bude podezřelý." ušklíbl se.
Když už byli skoro po jídle, Harry se Lupina zeptal, kdy je začne učit z těch knih, co mu dal k narozeninám.
"Možná příští týden, ale nic neslibuju. Máme teď hodně práce. Ale budu se snažit," usmál se Lupin.
Už byli na cestě do poschodí, když se najednou hlavní dveře otřásly v pantech, jako by do nich někdo praštil nadlidskou silou. A znovu. Všichni s hrůzou pozorovali, co se stane. Lupin vytáhl hůlku. Z ní vyklouzl tmavě modrý plamen a jakoby se vsáknul do dveří. Nepomohlo to. Zvenku se slabě ozýval vysoký jekot a někdo bušil na dveře. Tentokrát pěstmi. Dveře náhle vyletěly z pantů a s sebou na zem vzaly i Lupina, který neměl čas uhnout.
Nějaká část Harryho mysli chtěla jít hned vysvobodit Lupina z jeho těžkého dřevěného vězení, ale ta druhá, ta silnější, jen dál omámeně zírala na postavu ve dveřích. Jako omámený si ho prohlížel. Byl to Severus Snape.
Hermiona zaječela, a to Harryho probralo. Bleskově vytáhl hůlku.
"Expelliarmus!" křikl a zamířil na toho škrábanci posetého a nenáviděného člověka.
Mezitím paní Weasleyová vytáhla Lupina zpod dveří a ten celou tu scénu zamračeně sledoval. Nakonec švihl hůlkou a Harrymu i Snapeovi vylétly hůlky z rukou. Následoval Harryho nechápavý pohled. Proč mu bral hůlku?! Vždyť před nimi stál Snape, Smrtijed, zrádce a Brumbálův vrah.
Doteď Harry nevěděl, jak moc někoho může nenávidět. On chtěl Snapea zabít. Ano, zabít, a to tím nejhorším způsobem. Klidně by na něj použil i zakázané kletby. Byl to jen hnusný vrah.
Ginny se krčila na schodech a Harmiona se schovávala za Ronem, který měl ústa otevřená v němém výkřiku.
Lupin Snapea svázal, a potom vrátil Harrymu jeho hůlku. Harry mu chtěl něco říct, ale nedostal šanci, protože za dveřmi stálo právě to, co podle všeho Snapea tak zřídilo.
"Upíři," šeptl Lupin.
Bylo jich asi deset. Všichni měli dlouhé tmavé vlasy, které jim splývaly do sněhobílých obličejů zohyzděných vztekem, a proto nebylo poznat, kdo je muž a kdo žena. Oblečení měli špinavé a víceméně potrhané. Měli vyceněné zažloutlé špičáky a nechápavě se rozhlíželi, kam jim Snape zmizel. Venku byla tma, takže víc nemohli rozeznat. Neznali přesnou adresu řádu, takže nemohli vidět dveře, skryté nepovolaným očím, i když tam momentálně nebyly.
Harry na nic nečekal.
"Sectumsempra!"
Skoro nic se však nestalo, jen prvnímu upírovi se na tváři objevila malá krvácející ranka.
"Jak to?" obrátil se udiveně na Lupina.
"Na upíry neúčinkuje většina kouzel vůbec, a když to zabere, tak jen málo a skoro nic jim to neudělá.?"
"Něco jako takový trvalý štít?"
"I tak by se to dalo říct," přikývl Remus.
"Co teď?" ozval se Ron, "To budeme muset počkat, než odejdou?"
"Nejspíš. Na jejich odstranění bychom potřebovali rozsáhlé znalosti černé magie."
"Ale na to tady teď máme experta, ne?" poznamenal ironicky Harry, "A jak se sem vůbec dostal? Vždyť je to tady zakletý proti zrádcům. Nebo kouzlo selhalo?"
"Ne, to si nemyslím. Podle mě tak docela nezradil," vypravil ze sebe nakonec zamyšleně Lupin.
"To mi chceš říct, že tahle špína zabila Brumbála na jeho rozkaz?!" vyštěkl Harry.
Už hodně dlouho se snažil ovládat se, ale tohle jeho vůli dokonale zrušilo. Vždyť to bylo směšné! Brumbál by se nenechal zabít, vždyť tím by Voldemortovi uvolnil cestu. Dokonale.
Snape v koutě sebou začal házet ještě víc než předtím, jakoby chtěl něco říct. Remus proto přešel celou místnost a vyndal mu roubík z úst. Harry si všiml, že kulhá.
"Tak, co nám řekneš, Srabusi?!" ušklíbl se zhnuseně Lupin.
"Já… já nejsem zrádce! Musel jsem to udělat," vyhrkl Snapea vůbec se to nepodobalo jeho obvyklému odměřenému hlasu. A jeho ledová maska byla také pryč. Měl strach.
"Věřím ti," řekl Remus rozhodně.
Všichni v místnosti překvapeně vzhlédli a Snape v tu ránu omdlel.

2. Kapitola

21. května 2006 v 13:42 | gilthoniel |  Vše jednou skončí
,,Dal jste si na čas, Pottere. Už jsem si myslel, že se tam pro vás budu muset vrátit."
,,Jen jsem se trochu zamyslel."
,,Tak pojď, Harry," Lupin ho vzal za loket, ,,uvnitř nás čeká večeře a taky tam určitě tak strašně nefouká."
Došli k tmavému prostoru mezi dvěma domy. Grimmauldovo náměstí dvanáct blesklo Harrymu hlavou, a najednou se mezi číslem jedenáct a třináct začal vynořovat velký dům se špinavou šedivou omítkou a černými dveřmi s klepadlem ve tvaru hada. Pošuk přišel ke dveřím a zabušil na ně. Klepadla se ani nedotkl. Zevnitř se ozývalo cvakáni mnoha zámků, dveře se otevřely na malou škvírku a uviděli pohublo tvář paní Weasleyové. Ta rychle otevřela dveře dokořán a vrhla se na Harryho.
,,Ó Harry! Tak jsem se na tebe těšila!" prudce ho objímala a málem mu polámala žebra.
,,No tak, Molly, uklidni se. Co kdybys nás pustila dovnitř? V tuto dobu není zrovna bezpečné jen tak postávat venku."
,,Ano, jistě, promiň, Remusi. Pojďte dál." Pak se její rentgenový pohled upřel na Harryho. ,,Harry, vždyť ty vypadáš jako kostlivec! Hned se mnou půjdeš do kuchyně a pořádně se najíš." Nekompromisně ho vzala za rameno a táhla ho směrem do kuchyně. Harry jen stačil k Lupinovi vyslat pohled volající o pomoc, ale tem se na něj jen zářivě usmál a dal se do hovoru s Moodym.
,,Tak, Harry, posaď se a já ti dám něco k jídlu." Elegantně přeplachtila celou kuchyň až ke spíži a začala vytahovat potřebné zásoby.
,,Mohl bych se jít podívat za Ronem a Hermionou, paní Weasleyová?"
,,Ale jistě, drahoušku, ale za chvíli bude jídlo hotové, tak jim to řekni - oni totiž ještě nevečeřeli."
,,Dobře!" křikl na ni Harry, ale to už byl na schodech a bral je po třech. Hrozně se těšil, až je uvidí a až si s nimi popovídá. Celé léto jen mlčel. Sice mu to moc nevadilo, s Dursleyovými si totiž neměl co říct, ale byla by to dobrá změna. Doufal, že už se dali dohromady, protože nesnášel ty ublížené pohledy Hemiony a naštvaného Rona. Už,už chtěl vběhnout do dveří, když vtom mu došlo, co tam můžou dělat a rozhodl se radši zaklepat. Rozhodně je nechtěl při něčem přistihnout. Prudce zabušil, chvilku počkal a pak vešel.
Hermiona mu okamžitě vletěla do náruče, takže místo zašlé ložnice a Rona viděl jen clonu hustých hnědých vlasů.
,,Harry! Konečně jsi tady! Mysleli jsme, že přijedeš až příští týden! Tak ráda tě zase vidím. Jsi v pořádku? Není ti nic?" zeptala se a sjela ho skoro na vlas stejným pohledem jako paní Weasleyová.
,,Ne, nic mi není. Těšte se až vám řeknu, co jsem proved Dudleymu."
Ronovi se vesele zablesklo v očích a Hermiona se zamračila.
,,Víš, že kouzla nesmíš zneužívat."
,,Ale no tak, Hermiono, za ty léta, co mi ubližoval, jsem mu to musel alespoň jednou oplatit." Řekl jim celou příhdu, Ron se na posteli válel smíchy a Hermiona zjevně nevěděla jestli se má smát nebo zlobit. Harry se jen spokojeně usmíval. Konečně je s těmi, které má nejradši, ale ještě někdo mu tady scházel. Ginny. Přes tvář se mu přehnal stín a Hermiona si toho všimla.
,,Děje se něco, Harry?" zeptala se ustaraně.
,,Ne, nic…jen…kde je Ginny?" Harry se zatvářil nejistě.
Hermiona se jen smutně usmála. ,,Zavřela se ve své ložnici a odmítá vycházet. Nejí a podle mě ani nespí. Měl bys s ní promluvit. Prosím."
,,Jo, jasně…zajdu tam," dodal váhavě a vyšel ze dveří.
,,Co si myslíš, že se stane?" zeptala se Rona Hermiona.
,,Myslím, že Ginny uslyšíme až v kuchyni," ušklíbl se Ron.
,,Nech toho!" okřikla ho Hermiona, "I když myslím, že máš pravdu" Hermiona se zatvářila ustaraně.
* * *
Harry pomalu, zamyšleně stoupal po schodech. Vůbec nevěděl, co jí řekne. Chtěl se jí omluvit. Chtěl znát její reakci, až ho uvidí, ale vsadil by krk na to, že to nebude zrovna nejtišší setkání. Přistihl se, jak stojí před jejími dveřmi s rukou připravenou k zaklepání a vůbec neví, co bude dělat, až zaklepe. Zaklepal a zaposlouchal se. Nic neslyšel a proto opatrně otevřel dveře a vstoupil.
,,Ginny?" zavolal zlehka. Uviděl ji sedět na posteli jako hromádku neštěstí. Podívala se na něj a pak jen odvrátila pohled. Z jejích očí nemohl nic vyčíst. Konečně se odhodlal, že něco řekne.
,,Ginny, já…chtěl jsem ti říct…"
,,Vypadni," řekla mu tiše hlasem, který přetékal zlostí, "my už si nemáme co říct!"
Měl sto chutí odejít se svěšenou hlavou, ale rozhodl se to nevzdávat. Pomalu k ní přišel a sedl si na postel.
,,Nech mě, Harry. Chci být sama."
"Ne, Ginny, nenechám! Chci si s tebou promluvit. Chci se ti omluvit, ale myslím, že bych k tomu příště už nenašel odvahu," dořekl téměř neslyšně. Najednou viděl, jak jí po tvářích tiše stékají slzy. Rychle ji objal a začal ji hladit po ohnivých vlasech. Chtěla ho odstrčit, ale jeho stisk nepovolil.
"Neplač, Ginny. Prosím. Ne kvůli mně. Nechtěl jsem ti ublížit. Odpust mi. Odpust mi to, prosím. Můžeš?"
Jen neznatelně kývla hlavou a rozeštkala se naplno. Harry ji objal ještě pevněji a hladil ji po ohnivých vlasech.
,,Už tě neopustím. Nikdy."
,,Slibuješ?" vzlykla tiše.
,,Slibuju." Harry se usmál. Nevěděl, jak dlouho tam tak seděli. Možná deset minut, možná celé věky. Věděl jen, že si tuhle chvíli bude navždycky pamatovat. Chtěl, aby ta chvíle trvala navždycky.
* * *
,,Konečně jsi tady! Už jsem myslel, že pro tebe budu muset jít! Mamka mi nechtěla dát nic k jídlu, prý že máme jíst všichni spolu," řekl Ron naoko nazlobeně. Hermiona se jen spokojeně usmála, když postřehla Harryho ruku kolem Ginnina pasu. Ginny si jen unaveně položila hlavu na Harryho rameno a lehce se usmívala. Paní Weasleyová všem začala dávat na talíře a na Harryho si dala obzvlášť pozor, aby snědl ode všeho nejméně tři porce.
"Rone?" zeptala se významně Hermiona.
"Hmh?" Ron se opět na nic jiného nezmohl, poněvadž měl pusu plnou k prasknutí.
"Nechceš začít jíst jako člověk?" Usmívala se.
,,Hmh!" zavrčel na ni a dál se cpal jak pominutý.
,,Paní Weasleyová?" ozval se Harry.
,,Ano, drahoušku?"
"Kde je Lupin? On s námi nebude jíst?"
,,Nevím, jestli to stihne. Má poslední dobou hrozně moc práce. On teď totiž převzal některé starosti řádu spolu s profesorkou McGonnagalovou a dalšími lidmi." Na tváři se jí objevil nesouhlasný výraz. "Neměl by se tak přepínat."
,,A kde ho teď najdu? Potřeboval bych s ním něco probrat."
"Druhé patro, ty ošuntělé dveře úplně na konci chodby."
Harry už byl u dveří, když za ním ještě křikla: ,,Řekni mu, že tu večeři tady nebudu ohřívat donekonečna."
Pomalu stoupal po schodech kolem useknutých hlav bývalých domácích skřítků rodu Blacků a usoudil, že by je nejspíš měl sundat a dát někam do sklepa nebo tak. Když došel do třetího patra, uviděl před sebou dlouhou a tmavou chodbu, která mu připomínala kroutícího se hada. Vzpomněl si na Nagini. Už bych se konečně měl začít zabývat těmi zbývajícími viteály, pomyslel si. Jak tak kráčel chodbou, uvědomil si, jak je tenhle dům vlastně rozlehlý. Došel až na konec ke starým oprýskaným dveřím a zaklepal.
Ozvalo se jen tiché: ,,Dále," takže zatáhl za těžkou mosaznou kliku a pomalu vešel.
"Lupine?"
"Posaď se," znělo to unaveně.
Remus seděl za velkým dubovým stolem, který byl přímo zavalený všemožnými knihami a pergameny. Harry se na něj podíval pořádně a zjistil, že mu přibylo pár vrásek a šedin. Usoudil, že by mu dovolená jen prospěla.
"Díky," zamumlal Harry v odpověď. Vzal si jednu rozvrzanou židli z kouta a posadil se před Lupina.
"Tak povídej," vyzval ho Lupin. Harry se ho neptal, jak ví, že má něco na srdci, a tak se jen zhluboka nadechla začal.
"Už víte něco o Snapeovi?" Harrymu dělalo velké problémy pustit si to jméno přes rty, takže málem rozdrtil jednu opěrku židle, na níž právě seděl. Lupin si toho všimnul.
"Bohužel ne. Od té doby co zmizel z Bradavic, ho nikdo neviděl, ale neboj, hledáme ho."
"Myslíš, že znovu otevřou Bradavice teď když…" Harrymu se zlomil hlas. Lupin vytáhl ze stolu starého Denního věštce. Bradavice zavřeny, hlásal palcový titulek. Harry přelétl očima celý článek. …kvůli vraždě ředitele…zanedbání povinností…musí se důkladně prošetřit…bezpečí studentů…zákaz vstupu do odvolání…ministr Brousek na prohlídce…
"Jaké zanedbání povinností?!" vyštěkl Harry, vstal a začal přecházet po pokoji.
"Harry, víš, že ministerstvo nikdy nevezme vinu na sebe," uklidňoval ho, "ale teď mi větší starosti dělá to, jak se tam dostaneme."
"Proč?" zeptal se nechápavě Harry.
"No protože tam nejspíš bude Brumbálova poslední vůle," odvětil nezúčastněně Lupin, "a my ji potřebujeme najít, abychom věděli více o vnitřních záležitostech řádu."
"Jaké záležitosti máš na mysli přesně?" otázal se Harry.
"Kdo k nám patří, tajná hesla něco o jeho bratrovi Aberforthovi a možná i o Snapeově zradě."
"Myslíš?"
"Doufám…"
"A co když Snape přijde sem?" zeptal se Harry, "vždyť zná tuhle adresu, ne?"
"Ne, tohle jsme už vyřešili. Bylo to první, co jsme udělali, když jsme sem nastěhovali Weasleyovy. Celý tenhle dům jsme začarovali takovým zvláštním kouzlem, po kterém sem nemůže vstoupit žádný zrádce, což nám značně ulehčuje situaci."
"A co se mu stane, když se sem přece jen bude chtít vrátit?"
"Načas mu to ochromí jeho schopnosti, dostane se do bezvědomí, ale důležité je, že se nebude moci dotknout hlavních dveří. Sice původní kouzlo by ho zabilo, ale to jsme nechtěli… třeba bude jednou litovat a bude ho trápit vina."
"Myslíš, že ho někdy bude trápit vědomí? Já o tom totiž dost pochybuju."
"Ne nemyslím, ale Brumbál y určitě nechtěl, abychom ho zabili."
Po téhle větě Harryho bodlo u srdce. Ještě si pořád nezvykl na to, že už tady není nikdo, kdo by mu mohl pomoci. S Brumbálovou pomocí by možná mohl najít zbývající viteály a možná je i zničit, ale teď, když už tady není, neměl ani tu nejmenší šanci. A i kdyby se mu podařilo všechny zbývající zničit, tak by Voldemorta zabít určitě nedokázal, to věděl určitě. Vždyť je to kouzelník s několika desetiletími praxí, a Harry ještě ani nedokončil školu a nejspíš ji nikdy nedokončí. Nemohl totiž doufat, že by třeba i jediný Voldemortův útok mohl přežít bez cizí pomoci.
"Harry, slyšíš mě?"
"Jasně, jen jsem se trochu zamyslel. Co jsi říkal?" usmál se provinile.
"Chtěl jsem ti dát dárek k narozeninám a doufám, že se ti bude hodit…" usmál se Lupin.
"To jsi nemusel."
"Ale musel." Lupin vytáhl ze stolu hromadu starých a důkladně zaprášených knih a podal je Harrymu.
Harry jednu z nich otevřel a zjistil, že je plná zaklínadel a kleteb. Většina z nich byla docela obtížná, ale byl nadšený. To bylo zrovna to, co potřeboval.
"Nevím, jestli to zvládnu. Jsou docela těžká."
"S tím ti rád pomůžu." Lupin měl zjevně radost, že se Harrymu líbí. "Nevěděl jsem, jestli tě moc potěším."
"Ne, jsou skvělý. Vážně." Ujistil ho Harry, když viděl Lupičův nedůvěřivý pohled. "A mohl bys učit taky Rona a Hermionu?"
"S tím jsem počítal už od začátku." Lupin se znovu usmál a už to nevypadalo tak unavěně.
Harryho právě něco napadlo. Teď, když už byl plnoletý, tak se mohl stát členem řádu. Došlo mu až teď. Chtěl vědět, co všechno musí umět aby se mohl stát členem.
"Lupine? Co všechno musím zvládnout, abych se mohl stát členem řádu?"
Remus se zamračil. "Nemysím, že by ses měl stát členem řádu tak brzo."
"Ale vždyť už mám sedmnáct! A chci být členem! Jak mám zabít Voldemorta, když ani nebudu vědět, co se kolem mě děje?!" Harry měl chuť do něčeho praštit. Ani si to neuvědomil, ale prudce vstal ze židle rukou mlátil do špinavé a zašedlé zdi. Lupin se zato víc a víc mračil.
"Já nezpochybňuji tvé právo stát se členem." řekl nakonec, "ale musíme se o tom poradit, protože bychom měli hned tři nové členy. Rozmysli si to ještě prosím. Je to rozhodnutí, které už nikdy nebudeš moci vzít zpět. Je to rozhodnutí na celý život."
Čekal, že z toho Lupin nebude mít radost. Náhle mu došlo, že se Lupin šikovně vyhnul jeho otázce, ale Harry se jen tak nehodlal vzdát…