2. Kapitola

21. května 2006 v 13:42 | gilthoniel |  Vše jednou skončí
,,Dal jste si na čas, Pottere. Už jsem si myslel, že se tam pro vás budu muset vrátit."
,,Jen jsem se trochu zamyslel."
,,Tak pojď, Harry," Lupin ho vzal za loket, ,,uvnitř nás čeká večeře a taky tam určitě tak strašně nefouká."
Došli k tmavému prostoru mezi dvěma domy. Grimmauldovo náměstí dvanáct blesklo Harrymu hlavou, a najednou se mezi číslem jedenáct a třináct začal vynořovat velký dům se špinavou šedivou omítkou a černými dveřmi s klepadlem ve tvaru hada. Pošuk přišel ke dveřím a zabušil na ně. Klepadla se ani nedotkl. Zevnitř se ozývalo cvakáni mnoha zámků, dveře se otevřely na malou škvírku a uviděli pohublo tvář paní Weasleyové. Ta rychle otevřela dveře dokořán a vrhla se na Harryho.
,,Ó Harry! Tak jsem se na tebe těšila!" prudce ho objímala a málem mu polámala žebra.
,,No tak, Molly, uklidni se. Co kdybys nás pustila dovnitř? V tuto dobu není zrovna bezpečné jen tak postávat venku."
,,Ano, jistě, promiň, Remusi. Pojďte dál." Pak se její rentgenový pohled upřel na Harryho. ,,Harry, vždyť ty vypadáš jako kostlivec! Hned se mnou půjdeš do kuchyně a pořádně se najíš." Nekompromisně ho vzala za rameno a táhla ho směrem do kuchyně. Harry jen stačil k Lupinovi vyslat pohled volající o pomoc, ale tem se na něj jen zářivě usmál a dal se do hovoru s Moodym.
,,Tak, Harry, posaď se a já ti dám něco k jídlu." Elegantně přeplachtila celou kuchyň až ke spíži a začala vytahovat potřebné zásoby.
,,Mohl bych se jít podívat za Ronem a Hermionou, paní Weasleyová?"
,,Ale jistě, drahoušku, ale za chvíli bude jídlo hotové, tak jim to řekni - oni totiž ještě nevečeřeli."
,,Dobře!" křikl na ni Harry, ale to už byl na schodech a bral je po třech. Hrozně se těšil, až je uvidí a až si s nimi popovídá. Celé léto jen mlčel. Sice mu to moc nevadilo, s Dursleyovými si totiž neměl co říct, ale byla by to dobrá změna. Doufal, že už se dali dohromady, protože nesnášel ty ublížené pohledy Hemiony a naštvaného Rona. Už,už chtěl vběhnout do dveří, když vtom mu došlo, co tam můžou dělat a rozhodl se radši zaklepat. Rozhodně je nechtěl při něčem přistihnout. Prudce zabušil, chvilku počkal a pak vešel.
Hermiona mu okamžitě vletěla do náruče, takže místo zašlé ložnice a Rona viděl jen clonu hustých hnědých vlasů.
,,Harry! Konečně jsi tady! Mysleli jsme, že přijedeš až příští týden! Tak ráda tě zase vidím. Jsi v pořádku? Není ti nic?" zeptala se a sjela ho skoro na vlas stejným pohledem jako paní Weasleyová.
,,Ne, nic mi není. Těšte se až vám řeknu, co jsem proved Dudleymu."
Ronovi se vesele zablesklo v očích a Hermiona se zamračila.
,,Víš, že kouzla nesmíš zneužívat."
,,Ale no tak, Hermiono, za ty léta, co mi ubližoval, jsem mu to musel alespoň jednou oplatit." Řekl jim celou příhdu, Ron se na posteli válel smíchy a Hermiona zjevně nevěděla jestli se má smát nebo zlobit. Harry se jen spokojeně usmíval. Konečně je s těmi, které má nejradši, ale ještě někdo mu tady scházel. Ginny. Přes tvář se mu přehnal stín a Hermiona si toho všimla.
,,Děje se něco, Harry?" zeptala se ustaraně.
,,Ne, nic…jen…kde je Ginny?" Harry se zatvářil nejistě.
Hermiona se jen smutně usmála. ,,Zavřela se ve své ložnici a odmítá vycházet. Nejí a podle mě ani nespí. Měl bys s ní promluvit. Prosím."
,,Jo, jasně…zajdu tam," dodal váhavě a vyšel ze dveří.
,,Co si myslíš, že se stane?" zeptala se Rona Hermiona.
,,Myslím, že Ginny uslyšíme až v kuchyni," ušklíbl se Ron.
,,Nech toho!" okřikla ho Hermiona, "I když myslím, že máš pravdu" Hermiona se zatvářila ustaraně.
* * *
Harry pomalu, zamyšleně stoupal po schodech. Vůbec nevěděl, co jí řekne. Chtěl se jí omluvit. Chtěl znát její reakci, až ho uvidí, ale vsadil by krk na to, že to nebude zrovna nejtišší setkání. Přistihl se, jak stojí před jejími dveřmi s rukou připravenou k zaklepání a vůbec neví, co bude dělat, až zaklepe. Zaklepal a zaposlouchal se. Nic neslyšel a proto opatrně otevřel dveře a vstoupil.
,,Ginny?" zavolal zlehka. Uviděl ji sedět na posteli jako hromádku neštěstí. Podívala se na něj a pak jen odvrátila pohled. Z jejích očí nemohl nic vyčíst. Konečně se odhodlal, že něco řekne.
,,Ginny, já…chtěl jsem ti říct…"
,,Vypadni," řekla mu tiše hlasem, který přetékal zlostí, "my už si nemáme co říct!"
Měl sto chutí odejít se svěšenou hlavou, ale rozhodl se to nevzdávat. Pomalu k ní přišel a sedl si na postel.
,,Nech mě, Harry. Chci být sama."
"Ne, Ginny, nenechám! Chci si s tebou promluvit. Chci se ti omluvit, ale myslím, že bych k tomu příště už nenašel odvahu," dořekl téměř neslyšně. Najednou viděl, jak jí po tvářích tiše stékají slzy. Rychle ji objal a začal ji hladit po ohnivých vlasech. Chtěla ho odstrčit, ale jeho stisk nepovolil.
"Neplač, Ginny. Prosím. Ne kvůli mně. Nechtěl jsem ti ublížit. Odpust mi. Odpust mi to, prosím. Můžeš?"
Jen neznatelně kývla hlavou a rozeštkala se naplno. Harry ji objal ještě pevněji a hladil ji po ohnivých vlasech.
,,Už tě neopustím. Nikdy."
,,Slibuješ?" vzlykla tiše.
,,Slibuju." Harry se usmál. Nevěděl, jak dlouho tam tak seděli. Možná deset minut, možná celé věky. Věděl jen, že si tuhle chvíli bude navždycky pamatovat. Chtěl, aby ta chvíle trvala navždycky.
* * *
,,Konečně jsi tady! Už jsem myslel, že pro tebe budu muset jít! Mamka mi nechtěla dát nic k jídlu, prý že máme jíst všichni spolu," řekl Ron naoko nazlobeně. Hermiona se jen spokojeně usmála, když postřehla Harryho ruku kolem Ginnina pasu. Ginny si jen unaveně položila hlavu na Harryho rameno a lehce se usmívala. Paní Weasleyová všem začala dávat na talíře a na Harryho si dala obzvlášť pozor, aby snědl ode všeho nejméně tři porce.
"Rone?" zeptala se významně Hermiona.
"Hmh?" Ron se opět na nic jiného nezmohl, poněvadž měl pusu plnou k prasknutí.
"Nechceš začít jíst jako člověk?" Usmívala se.
,,Hmh!" zavrčel na ni a dál se cpal jak pominutý.
,,Paní Weasleyová?" ozval se Harry.
,,Ano, drahoušku?"
"Kde je Lupin? On s námi nebude jíst?"
,,Nevím, jestli to stihne. Má poslední dobou hrozně moc práce. On teď totiž převzal některé starosti řádu spolu s profesorkou McGonnagalovou a dalšími lidmi." Na tváři se jí objevil nesouhlasný výraz. "Neměl by se tak přepínat."
,,A kde ho teď najdu? Potřeboval bych s ním něco probrat."
"Druhé patro, ty ošuntělé dveře úplně na konci chodby."
Harry už byl u dveří, když za ním ještě křikla: ,,Řekni mu, že tu večeři tady nebudu ohřívat donekonečna."
Pomalu stoupal po schodech kolem useknutých hlav bývalých domácích skřítků rodu Blacků a usoudil, že by je nejspíš měl sundat a dát někam do sklepa nebo tak. Když došel do třetího patra, uviděl před sebou dlouhou a tmavou chodbu, která mu připomínala kroutícího se hada. Vzpomněl si na Nagini. Už bych se konečně měl začít zabývat těmi zbývajícími viteály, pomyslel si. Jak tak kráčel chodbou, uvědomil si, jak je tenhle dům vlastně rozlehlý. Došel až na konec ke starým oprýskaným dveřím a zaklepal.
Ozvalo se jen tiché: ,,Dále," takže zatáhl za těžkou mosaznou kliku a pomalu vešel.
"Lupine?"
"Posaď se," znělo to unaveně.
Remus seděl za velkým dubovým stolem, který byl přímo zavalený všemožnými knihami a pergameny. Harry se na něj podíval pořádně a zjistil, že mu přibylo pár vrásek a šedin. Usoudil, že by mu dovolená jen prospěla.
"Díky," zamumlal Harry v odpověď. Vzal si jednu rozvrzanou židli z kouta a posadil se před Lupina.
"Tak povídej," vyzval ho Lupin. Harry se ho neptal, jak ví, že má něco na srdci, a tak se jen zhluboka nadechla začal.
"Už víte něco o Snapeovi?" Harrymu dělalo velké problémy pustit si to jméno přes rty, takže málem rozdrtil jednu opěrku židle, na níž právě seděl. Lupin si toho všimnul.
"Bohužel ne. Od té doby co zmizel z Bradavic, ho nikdo neviděl, ale neboj, hledáme ho."
"Myslíš, že znovu otevřou Bradavice teď když…" Harrymu se zlomil hlas. Lupin vytáhl ze stolu starého Denního věštce. Bradavice zavřeny, hlásal palcový titulek. Harry přelétl očima celý článek. …kvůli vraždě ředitele…zanedbání povinností…musí se důkladně prošetřit…bezpečí studentů…zákaz vstupu do odvolání…ministr Brousek na prohlídce…
"Jaké zanedbání povinností?!" vyštěkl Harry, vstal a začal přecházet po pokoji.
"Harry, víš, že ministerstvo nikdy nevezme vinu na sebe," uklidňoval ho, "ale teď mi větší starosti dělá to, jak se tam dostaneme."
"Proč?" zeptal se nechápavě Harry.
"No protože tam nejspíš bude Brumbálova poslední vůle," odvětil nezúčastněně Lupin, "a my ji potřebujeme najít, abychom věděli více o vnitřních záležitostech řádu."
"Jaké záležitosti máš na mysli přesně?" otázal se Harry.
"Kdo k nám patří, tajná hesla něco o jeho bratrovi Aberforthovi a možná i o Snapeově zradě."
"Myslíš?"
"Doufám…"
"A co když Snape přijde sem?" zeptal se Harry, "vždyť zná tuhle adresu, ne?"
"Ne, tohle jsme už vyřešili. Bylo to první, co jsme udělali, když jsme sem nastěhovali Weasleyovy. Celý tenhle dům jsme začarovali takovým zvláštním kouzlem, po kterém sem nemůže vstoupit žádný zrádce, což nám značně ulehčuje situaci."
"A co se mu stane, když se sem přece jen bude chtít vrátit?"
"Načas mu to ochromí jeho schopnosti, dostane se do bezvědomí, ale důležité je, že se nebude moci dotknout hlavních dveří. Sice původní kouzlo by ho zabilo, ale to jsme nechtěli… třeba bude jednou litovat a bude ho trápit vina."
"Myslíš, že ho někdy bude trápit vědomí? Já o tom totiž dost pochybuju."
"Ne nemyslím, ale Brumbál y určitě nechtěl, abychom ho zabili."
Po téhle větě Harryho bodlo u srdce. Ještě si pořád nezvykl na to, že už tady není nikdo, kdo by mu mohl pomoci. S Brumbálovou pomocí by možná mohl najít zbývající viteály a možná je i zničit, ale teď, když už tady není, neměl ani tu nejmenší šanci. A i kdyby se mu podařilo všechny zbývající zničit, tak by Voldemorta zabít určitě nedokázal, to věděl určitě. Vždyť je to kouzelník s několika desetiletími praxí, a Harry ještě ani nedokončil školu a nejspíš ji nikdy nedokončí. Nemohl totiž doufat, že by třeba i jediný Voldemortův útok mohl přežít bez cizí pomoci.
"Harry, slyšíš mě?"
"Jasně, jen jsem se trochu zamyslel. Co jsi říkal?" usmál se provinile.
"Chtěl jsem ti dát dárek k narozeninám a doufám, že se ti bude hodit…" usmál se Lupin.
"To jsi nemusel."
"Ale musel." Lupin vytáhl ze stolu hromadu starých a důkladně zaprášených knih a podal je Harrymu.
Harry jednu z nich otevřel a zjistil, že je plná zaklínadel a kleteb. Většina z nich byla docela obtížná, ale byl nadšený. To bylo zrovna to, co potřeboval.
"Nevím, jestli to zvládnu. Jsou docela těžká."
"S tím ti rád pomůžu." Lupin měl zjevně radost, že se Harrymu líbí. "Nevěděl jsem, jestli tě moc potěším."
"Ne, jsou skvělý. Vážně." Ujistil ho Harry, když viděl Lupičův nedůvěřivý pohled. "A mohl bys učit taky Rona a Hermionu?"
"S tím jsem počítal už od začátku." Lupin se znovu usmál a už to nevypadalo tak unavěně.
Harryho právě něco napadlo. Teď, když už byl plnoletý, tak se mohl stát členem řádu. Došlo mu až teď. Chtěl vědět, co všechno musí umět aby se mohl stát členem.
"Lupine? Co všechno musím zvládnout, abych se mohl stát členem řádu?"
Remus se zamračil. "Nemysím, že by ses měl stát členem řádu tak brzo."
"Ale vždyť už mám sedmnáct! A chci být členem! Jak mám zabít Voldemorta, když ani nebudu vědět, co se kolem mě děje?!" Harry měl chuť do něčeho praštit. Ani si to neuvědomil, ale prudce vstal ze židle rukou mlátil do špinavé a zašedlé zdi. Lupin se zato víc a víc mračil.
"Já nezpochybňuji tvé právo stát se členem." řekl nakonec, "ale musíme se o tom poradit, protože bychom měli hned tři nové členy. Rozmysli si to ještě prosím. Je to rozhodnutí, které už nikdy nebudeš moci vzít zpět. Je to rozhodnutí na celý život."
Čekal, že z toho Lupin nebude mít radost. Náhle mu došlo, že se Lupin šikovně vyhnul jeho otázce, ale Harry se jen tak nehodlal vzdát…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pipi dlouhá punčocha pipi dlouhá punčocha | 28. května 2006 v 12:23 | Reagovat

pokračovat! po-kra-čovat!!!!PLEASE PLEASE!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama