Let me live your life na Blog.cz

A/N: Tohle je taková blbost. Psala jsem to v pěkné depce a navíc je to můj první slash, takže to berte s rezervou. Uvítám, jestli k tomu budete mít co říct.


Harry seděl na schodech vedoucích na půdu toho hrozného domu. Bylo to totiž jediné místo z celého ústředí, kde ho nikdy nikdo nehledal. Vypadal skoro jako z vosku, jak tam tak nehybně seděl.
Vzpomínky na pár posledních dnů mu běžely hlavou. Občas měl pocit, že ten tlak nevydrží. V každé bitvě se Smrtijedy někde ve skrytu duše doufal, že ho trefí nějaké zbloudilé světlo. Chtěl se vším skončit. Všichni ho mají za hrdinu, ale on jím není. Je nic. Je k ničemu, ani s Ginny mu to nevyšlo.
Víc, než to všechno, ho udivily jeho pocity, když po dlouhé době uviděl Malfoye. Nějaká hlídka ho našla v temných uličkách Londýna. Prý se jim hned vzdal. Bylo to nejspíš směšné, ale možná se i pocítil lítost, když viděl tu smrtelně bledou pokožku a bezmocný pohled. Ale paní Weasleyová se ho hned ujala jako vlastního syna. Koneckonců z rodiny byl. Harry alespoň věděl, že je na tom někdo ještě hůř než on.
Občas ho vídal, jak bezcílně bloumá po domě. Tak jako on. Vždy, když se jejich oči setkaly, bylo v nich tiché porozumění a ukřivděnost z nepochopení. Ale Harry ho chápal. Chápal, proč se stal Smrtijedem. Kvůli otci. Kdyby nebyl tím, čím je, asi by to taky udělal. Kvůli otci.
Konečně se pohnul. Skryl hlavu do dlaní. Tížil ho osud, strašně ho tížil.
Netušil ale, že ho někdo pozoruje.

* * *

Draco právě vycházel schody do nejvyššího poschodí. Táhlo ho to tam a nemohl si pomoct. Když vykoukl zpoza rohu, uviděl Pottera s hlavou v dlaních. Nedivil se mu. Vůbec. Všichni v něj doufali. On byl jejich naděje. Byl jeho naděje.
Díval se na něj. Fascinoval ho. Alespoň věděl, že je na tom někdo ještě hůř než on.
Ani nevěděl, co to dělá, ale najednou prostě šel k Harrymu a sedl si k němu. Harry na něj jen pohlédl a opřel si hlavu o zábradlí.
Ani jeden z nich nevěděl, jak dlouho tam seděli. Společnost toho druhého jim kupodivu nebyla nepříjemná.
"Hodně ses změnil," promluvil nakonec Harry.
"Vůbec mě neznáš a nikdy jsi mě neznal. Nemůžeš říct, že jsem se změnil," ohradil se a ani nevěděl proč. Vždyť to byla pravda.
"Změnil ses," pohlédl na něj Harry.
"Ty taky."
Harry se ušklíbl. Tahle situace mu připadala hrozně infantilní. Vždyť před rokem by jeden druhého nejraději zabil a teď se tady baví jako staří známí.
"Co je?" zeptal se Draco.
"Tohle všechno je. Ze dvou největších soupeřů v Bradavicích jsou dvě ztracené existence... A neříkej, že ne," dořekl Harry, když viděl Malfoyův výraz ve tváři.
A pak najednou udělal něco, co by jindy vůbec neudělal. Naklonil se k němu, jako by ho chtěl políbit. Draco neuhnul, ale sám vtiskl motýlí polibek na rty černovlasého chlapce.

* * *

Dracovi tohle všechno připadalo tak strašně neskutečné. Najednou se dělo to, o čem tajně snil. Když se k němu Harry přiblížil, tisíce sněhových vloček se mu rozletělo v břiše a napětím se celý třásl. Nakonec Harryho něžně políbil, jako by se bál, že tahle chvíle zmizí jako všechny ostatní. Vysněné.
Harry se mu podíval do očí a viděl tam to, co sám cítil a dřív si to neuvědomoval. Znovu se přiblížil a teď ho už i políbil. Nejdříve jemně, pomalu, ale po chvíli Dracovi něžně přejel jazykem po rtech. Draco je pootevřel dál a jejich jazyky se propletly ve vášnivý tanec. Polibek čím dál víc prohlubovali, jakoby to byl sen, ze kterého se už, už probudí.
Dracovi se začaly podlamovat lokty o které se opíral a Harry si ho přitáhl ještě blíž a položil ho na schody. Draco Harrymu vklouzl chladnou dlaní pod tričko a Harrymu unikl tichý vzdech.
Vtom Harry vstal a podíval se Dracovi do očí. Pochopil to a vstal také. Harry ho vzal za ruku a vedl ho o patro níž. K sobě.
Nestačili ani zavřít dveře a Draco se na Harryho hned vrhl opřel ho o dveře a opět by se mezi nimi nenašel ani milimetr místa. Něžně pohladil Harryho po tváři a on mu na oplátku začal rozepínat koflíčky na košili. Hladově ho políbil a hladil po zádech, přešel na krk a jemně ho kousnul do ušního lalůčku. Draco mu zaťal prsty do ramen a došli spolu až k velké posteli s nebesy.
Teď už nebylo poznat čí kalhoty letěly kam. Harry mnul jeho hedvábné vlasy mezi prsty, a pak už jen byli jedním tělem. Jednou duší.

* * *

Dlouho potom se ještě líbali a hladili a Harrymu se pořád víc v mysli vynořovala ta osudná slova.
"Miluju tě, teď už to vím," zašeptal Harry Dracovi do ucha a dal by cokoli na světě, aby viděl tu nejistou jiskřičku štěstí zářit tak, aby to každý viděl. Dal by cokoli za to, aby byl ten člověk vedle něj šťastný. A Draco šťastný byl.
"Miluju tě, vždycky jsem to věděl," pousmál se Draco.

Ahojky, asi bych potřebovala s něčím pomoct. Chtěla bych si udělat vlastní webové stránky, protože tenhle blog není zrovna podle mých představ. Proto bych ráda, kdyby mi s tím někdo trošku pomohl. určitě se nejedná o nějakou těžkou práci - potřebuju jenom pár rad. Kdyby jste měli zájem, tak se prosím ozvěte do komentů. moc díky

Ahojky všichni, co máte vlastní web, blog nebo cokoli jinýho na netu. Ráda bych rozšířila svoje pole působnosti takže jestli máte zájem o spřátelení blogů tak pls napište do komentářů! papa

Severus sice nakonec usnul, ale vůbec nespal klidně. U něj to však nebylo nic neobvyklého. Noční můry a nespavost byly u něj na denním (nebo nočním, jak chcete) pořádku, ovšem po tom, co všechno musel zažít se ani nemůžeme divit.

Bohužel tu neměl svůj bezesný lektvar a na to aby požádal někoho jiného měl moc vysoké ego. Téměř nenáviděl sám sebe, když musel být na někom nebo na něčem závislý. Život ho totiž naučil, že může spoléhat jen sám na sebe. Jediný, komu věřil, byl Brumbál. A toho zabil. Ničí smrt ho tolik nepoznamenala jako právě jeho. On jediný mu totiž věřil, on jediný vždy přehlížel jeho ledovou netečnost a vždy ho vyslechl. Nejednou mu zachránil život, a teď byl mrtvý nebo hůř on ho zabil.

Věděl, že si to bude vyčítat až do smrti, ale sám Brumbál ho o to požádal. Nemohl odmítnout, dlužil mu to. Brumbál ho o to poprosil hned po tom, co mu řekl o neporušitelném slibu. Dlouho si byl vědom toho, že to bude muset udělat, ale úplně si to uvědomil až na astronomické věži, až ho Brumbál prosil, aby ho zabil. Brumbál věděl, že umírá a tím, že ho zabil Snape si zajistil v Voldemorta místo toho nejvěrnějšího Smrtijeda. Teď nevěděl, koho nenávidí víc, jestli sebe za to, že se přidal k Smrtijedům, nebo Voldemorta, za všechny vraždy, které spáchal. A taky za to, že Pottera nezabil, dodal si trochu ironicky. Voldemorta nenáviděl víc. Zničil mu život, a spolu s ním i ti, co si říkali jeho přátelé. Smrtijedi. Je to banda egoistických magorů slepě jdoucích za tím největším z nich.

Tisíckrát si vyčítal, že se k nim přidal. Tisíckrát si vyčítal, že se Potterem nechal vždycky tak rozhodit, že si musel dokázat, že je mnohem lepší než on, ale tím, že se k nim přidal, se dostal na nejnižší úroveň života. Byl blázen a chtěl získat uznání, pozornost a ne jen nadávky nebo posměšky. Tohle by nahlas nikdy neřekl, ale po Brumbálově smrti v něm čím dál častěji hlodal červíček a kdyby nechtěl být tak nekonečně slepý vůči sobě, zjistil by, že ho Brumbálova smrt začíná měnit.

* * *

Hermiona už skoro klimbala, když Molly konečně přišla.

"Běž si lehnout, drahoušku, tady už jsi toho udělala dost."

"Děkuji, tak dobrou, paní Weasleyová," řekla unaveně Hermiona.

"Dobrou noc, pěkně se vyspi."

Byla hrozně ráda, že už si konečně může jít lehnout. Cítila se hrozně unavená, i když podstatě nebylo z čeho a tušila, že na ni ráno čekají všetečné otázky od kluků a i od Ginny. Jen co přišla do své ložnice, zamířila do koupelny. Chvíli na sebe jen tak koukala v zrcadle a vyprazdňovala si hlavu. Potom si sundala oblečení a napustila si horkou vanu i přes to, že bylo léto a ona byla tak hrozně unavená.

S potěšením si vlezla do vany a opět začala přemýšlet. To jediné ji na bradavičkách sprchách vadilo - nemohla se tam jen tak naložit do horké koupele, ale poslední dva roky co byla prefektkou si to trochu vynahradila. Její myšlenky se stočily k bývalému profesorovi. Snažila se ho pochopit, ale skoro nic o tom nevěděla. Na podrobnosti si budou muset počkat až se alespoň relativně uzdraví. Málem v té vaně usnula. Konečně se za celý ten těžký týden uvolnila. Doopravdy.

Už nechtěla přemýšlet nad Snapem. Začínala ji z toho totiž bolet hlava. Po chvíli přemáhání proto vstala a natáhla se pro jeden z připravených ručníků. Nikdy by si to doopravdy nepřiznala, ale Krátura jí teď přišel docela vhod. Spokojeně na sebe natáhla tričko a vyšla z koupelny. Svoje oblečení hodila na nejbližší křeslo, nechala svítit jen malou lampičku a zavrtala se do měkkého saténového povlečení. Jen co hůlkou zhasla lampičku, se jí zavřely oči a s úsměvem na rtech usnula.

Mezitím Harry s Ronem ve své ložnici debatovali. Jak jinak než o Snapeovi. Po chvíli se k nim přidala i Ginny.

"Nemůžu usnout a Hermiona už spí," usmála se omluvně.

Harry jen kývl a Ginny se posadila k němu na postel a opřela se o něj.

Nějakou dobu si ještě povídali, než zjistili, že Ginny usnula.

"Mám ji vzbudit?" zeptal se Harry Rona.

"Nech ji klidně tady, ale zítra budete muset brzo vstát, aby na to mamka nepřišla," překvapil Harryho Ron.

Ron se na Harryho ještě podezřívavě podíval a zakroutil hlavou. Harry se na něj jen zazubil. Položil Ginny na polštář a lehl si taky.

Hůlkou potom zatáhl závěsy nad postelí a zamumlal: "Dobrou noc, Rone."

Od Rona se už dočkal jen nějakého zamručení.

Ginny se k Harrymu přitulila a Hermiona nebyla v tu chvíli jediná, kdo se ve spánku usmíval. I když Ginny nespala. Jen to hrála, aby mohla zůstat.

* * *

Když Harry s Ronem ráno sešli spolu s Ginny dolů do kuchyně, Hermiona tam hltala nějakou starou a hrozně špinavou knihu. Lupin jí hleděl přes rameno a nehlasně si něco mumlal.

"Ahoj všichni," zamával na ně Harry. Hemiona sebou polekaně trhla.

"Ježiši, Harry, polekal's mě… Dobré ráno."

Harry si s Ronem a s Ginny vyměnil pohled. Ginny se na Hermionu ustaraně podívala.

"Měla by ses pořádně vyspat."

"Ale mě nic není," ohradila se netečně Hermiona. "Ten lektvar bude dost obtížný. Ta příprava je hrozně komplikovaná," otočila se za sebe.

"Jaký lektvar?" zeptal se Harry s Ronem jednohlasně.

"Lektvar pro Snapea. Upíří lektvar. Naše včerejší návštěva ho pořádně poškrábala, a aby nám byl užitečný, musí ho dostat co nejdřív, jinak se z něj stane upír, a to tedy rozhodně nepotřebujeme."

"Ale proč bychom mu měli pomáhat?!" Vyjel zlostně Harry. "Je to zrádce!"

"Tak dost," zakročil rázně Lupin, "je to především člověk, a to je důležité. Nikdo si nezaslouží být lykantrop. " Lupinovi se zablesklo v očích. Dobře viděl, jak po něm Harry hodil pohled typu je-mi-jedno-co-se-s-ním-stane-hlavně-když-bude-trpět.

Hermiona se znovu zahleděla do knihy.

"Zdá se, že máme všechno, co potřebujeme," mumlala si pro sebe. "Ne, počkat, chybí nám rozemletý zub z trojhlavé lišky. To bude problém," promluvila už trochu hlasitěji.

"To si nemyslím," ozval se Harry. Vzpomněl si totiž na rozsáhlé zásoby ve sklepení.

"Proč?" divila se Hermiona. "Vždyť je to jedna z nejvzácnějších přísad a navíc trojhlavá liška už dávno vymřela."

"Víš co? Dej mi pár minut," mrkl na ni a vyběhl z kuchyně.

Namířil si to rovnou ke dveřím od sklepení, ujistil se, že nikdo nešel za ním a zamumlal: "Modo purus sangui."

Naštěstí narazil na správné dveře hned napoprvé. Zamumlal: "Lumos," a jasné světlo z jeho hůlky kolem něj udělalo bledý kruh. Zamyslel se. Je to tu obrovský. Jak mám najít nějaký zub?! Alespoň doufám, že je to tady seřazený abecedně.

Zkusil hledat pod T, ale nic nenašel. Už to skoro vzdal, když v to rohu místnosti najednou našel. Liška trojhlavá. V jedné nádobce byl nějaký prášek a v té druhé pár chlupů. Popadl pevní lahvičku a s úsměvem šel nahoru. Sice mu bylo proti mysli, aby Snape dostal ten lektvar, ale představoval si, jak se asi bude Hermiona tvářit, až jí to donese.

"Harry, kde jsi byl?" Hermiona se tvářila udiveně.

Harry nic neřekl a postavil před ni lahvičku. Hermiona se tvářila ještě udiveněji.

"Pokud se nemýlím, máme všechno, co potřebujeme. Tenhle dům skrývá ještě mnoho tajemství," pronesl s úsměvem Lupin a nenápadně si Harryho změřil pohledem.

"Kde jsi to vzal? Nenechala se odbýt Hermiona.

"Slyšela jsi Lupina, tenhle dům má ještě hodně věcí, které nám unikají," zatvářil se Harry tajemně.

Hermiona se na něj ještě chvíli nedůvěřivě dívala, a pak si prohlédla lahvičku.

"Myslím, že je to ono. Asi bychom to všechno měli odnést nahoru, ať je to co nejdřív za mnou.

* * *

"Myslím, že už to asi bude," pronesla zamyšleně Hermiona, skloněná nad kotlíkem lektvaru barvy krve a znovu si pročítala postup v knize. Tázavě pohlédla na Snapea ležícího v posteli. Zamyšleně na ni hleděl. Nikdy by si to nepřiznal, ale v tomhle jí věřil.

Hermiona poslala Lupina, který hlídal Snapea pryč, aby si odpočinul, protože měl po úplňku. Byla na Harryho s Ronem trochu naštvaná, protože oba odmítli být se Snapem v jednom pokoji.

"Slečno Grangerová, jsem snad vaše chův, abych vás pořád hlídal a říkal vám, co, máte dělat?!" odpověděl na její tázavý pohled Snape. Hermiona si to vyložila jako pochvalu, ale neodpustila si však poznámku. Koneckonců už to nebyl její učitel.

"A já si myslela, že upírem být nechcete," zavrtěla okatě hlavou.

"Nebuďte drzá, slečno Grangerová!"

"Myslím, že zrovna nejste v postavení, kdy můžete rozkazovat."

"Mně je úplně jedno, jestli mi věříte nebo ne. Jsem věrný řádu."

"Nikdy jsem neřekla, že vám nevěřím," zamumlala Hermiona.

V místnosti bylo tíživé ticho. Je opravdu možné, že mu věřím? Ne, je to vrah a navíc zabil Brumbála. Brumbál byl největší čaroděj, jakého znala. Určitě by se nenechal oklamat. Ani od Snapea. Ale nechtělo se jí věřit, že se Brumbál se Snapem domluvili na jeho vraždě.

"Slečno Grangerová!"

Hermiona se lekla a trhla sebou.

"Předpokládám, že nespíte, takže byste se mohla vrátit k tomu lektvaru."

"Jistě, omlouvám se," zamumlala zmateně Hermiona.

Lektvar vypadal přesně tak, jak by měl. Jako krev. Do sklenice nalila přesně odměřenou dávku a podala ji Snapeovi. Jeho díky nečekala. Začala si uklízet všechny svoje věci, ale najednou z kotlíku vyšplíchl horký lektvar a opařil jí levou ruku.

"Au, sakra," vykřikla.

Snape se otočil.

"Bože Grangerová, já myslel, že s Longbottomem příbuzní nejste. Ukažte," natáhl ruku plnou modřin a oděrek. Hermiona si jeho ruku ustaraně prohlédla. Snape její pohled zachytil a ruku zakryl rukávem. Ušklíbl se.

"Upíři nejsou zrovna nejmírumilovnější. Vaši ruku."

Hermiona na něj udiveně pohlédla. Nikdy tak sdílný nebyl. Nechtěla tomu věřit, ale nejspíš se změnil a sám to ani netušil. Přišla k němu blíž a podala mu svou ruku. Zkoumavě si ji prohlédl. Po celém zápěstí se jí táhly velké červené skvrny.

"Půjčte mi svou hůlku."

"Ne."

Podíval se na ni. Věděla, že kdyby to Lupin zjistil, asi by ji zabil ataky věděla, že když mu dá svou hůlku, vystaví nejen sebe velkému nebezpečí, ale něco jí říkalo, že se nic nestane. Pohlédla mu do očí, pomalu vytáhla hůlku ze zadní kapsy džínů a podala mu ji.

Něco zamumlal a kolem její ruky se vytvořil bílý vír. Za pár vteřin zmizel a Snape jí vrátil hůlku, její ruku pořád ještě držel. Uvědomila si, že jí z toho běhá mráz po zádech. S díky se mu vytrhla a spěšně odešla.