Říjen 2006

Změna

12. října 2006 v 20:41 | gilthoniel
Ahojky. Chtěla bych vás jenom upozornit na změnu názvu povídky "Harry Potter a Zlo". Jmenuje se teď jako na Fanfiction.PotterHarry.net: Vše jednou zkončí. Přejmenovat jsem to musela, protože se mi to nějak začalo vymykat z rukou a Harry Potter už prostě nebude hlavní postava. Změnila jsem to na povídku HG/SS, ale budu se snažit neudělat z toho jen takovej slaďák... :-* ♥

Proč?

12. října 2006 v 20:34 | gilthoniel |  Pár veršů
Proč?
Proč když chceme žít, musíme zemřít?
Proč když chceme mít, musí nám i vzít?

Proč když chceme milovat, musíme se zachovat,
jako ti největší blázni, co neoplývají kázní?
Proč láska bolí víc než zrada?
Proč už nepomůže ani dobrá rada?

Já vím, jsme jen lidi,
A pocit nenávisti v nás každý den sílí,
Ale proč bychom měli trpět?
Proč by jiní měli trpět?

Možná jednou přijdeme na to,
Že jsme hrozně naivní, jako
Ta hloupá kráska v paruce,
Co v rukou drží zlaté obruče.

Spousta otázek a žádná odpověď,
je jako dopis a na něm pečeť.

Stačí jen rozlomit to tajemství,
A pohlédnout na to bohatství,
Co budoucnost nám skrývá,
Tak jako vždy ve zvyku to mívá.

Však proč se ptát,
Dřív než ledy budou tát?
Tolik otázek a žádná z odpovědí,
Neuspokojí naši touhu po vědění.

Vždy chceme víc a víc.
Jen políbit tě a víc nic.

Tak proč?

6. kapitola - Že by změna?

11. října 2006 v 20:49 | gilthoniel |  Vše jednou skončí
Pár týdnů kolem sebe Hermiona a Snape chodili a skoro neprohodili ani slovo. Oba dva si totiž dobře pamatovali, co se dělo při jejich posledním bližším kontaktu.
Harry s Ronem odjeli na čas do Godrikova dolu, aby se tam trochu porozhlédli a možná i našli nějakou stopu po viteálech. Hermiona by ráda jela s nimi, ale alespoň několik málo lidí muselo zůstat na ústředí pro případ nouze. A tak většinu volného času strávila v knihovně učením nových kouzel a studováním lektvarů. Poslední dobou ji zaujaly nějak víc, protože v Bradavicích ani nerušila, na co všechno se dají lektvary použít.
Po většinu svého času měla i tichého společníka, který vždy tiše, jako by téměř neexistoval, vysedával v tom nejtemnějším koutě, takže si ho mnohdy ani nevšimla a když už, tak ho přehlížela.
* * *
Bylo už pozdě večer, když se přiřítil Lupin ze své pravidelné hlídky s křikem, že viděl Smrtijedy.
Hermiona hned přiběhla z kuchyně a vytahovala hůlku. Jenomže Snape scházející po schodech dolů, jak jinak z knihovny, jenom nasadil svůj ironický úšklebek.
"Kampak, kampak, slečno Grangerová?"
Hermiona se zarazila.
"Jdu taky," prohlásila pevně.
"Už jednou jsem vám říkal, že nejsem vaše chůva, takže byste si to konečně mohla zapamatovat."
Rozzlobeně se otočila na Lupina.
"Ale já chci jít. A navíc máte málo lidí," zatvářila se skoro jako profesorka McGonagallová.
"Tak dobře," povzdechl si Lupin, "ale budeš se držet v pozadí a když ti kdokoli z nás řekne, že máš utéct, tak bez řečí uděláš, ano?"
"Ano."
"Severus, vezmi si ji prosím na starosti. Musíme jít, Pastorek a ostatní už čekají venku a my potřebujeme každou vteřinu navíc."
Po tomhle se Snape zatvářil, jako by ho někdo nutil obléknout si růžové šaty s velkým výstřihem, ale to už všichni vybíhali ze dveří.
Když dorazili na místo, Smrtijedi už na ně čekali. Jelikož byla Hermiona schovaná za Snapem mohla potají zneškodnit alespoň jednoho Smrtijeda znehybňovaní kletbou. Hned potom se strhl boj a po chvíli vypadalo okolí jako po nějaké katastrofě. Už zneškodnili několik Smrtijedů, ale také přišli o jednoho bystrozor, co je s sebou přivedl Pastorek.
Hermiona hlavně dávala pozor, aby se jim nikdo nedostal do zad. Bellatrixsi toho bohužel všimla a když Hermiona uhýbala jedné kletbě, dostala se přímo za ni.
"Teď už si tak vyskakovat nebudeš, slečinko!" a mávla hůlkou, kolem Hermiony zavířilo modré světlo a jakoby se do ní vpilo.
Nestačila se ani nadechnout a už padala k zemi. Než ochromením bolestí omdlela, stačila ještě zaslechnout Bellatrix:
"Díky za znamení, Severusi. Padáme!" A hromadné prásk.
* * *
"Sakra!" zařval Snape, když se probral. Ostatní jen omámeně hleděli.
"Musíme s ní hned na ústředí," řekl a spěšně se přemístil.
"Za ním," zavelel Lupin.
Snape už mezitím vybíhal schody na ústředí se smrtelně bledou Hermionou v náručí. Uložil ji k sobě na postel na břicho, a pak začal prohledávat skříň. Když konečně našel, co potřeboval, malou křišťálovou lahvičku se stříbrným obsahem, strhl z Hermiony teď už krví promáčenou košili.
Přes celá záda se jí příčně táhly rány, které vypadaly jako řezné, ale nějakým otráveným nožem.
To už ale do dveří vtrhl Lupin a ostatní.
"Co to děláš?" zeptal se celkem hloupě Lupin. Snape po něm vrhl hrozivý pohled.
"Tak řekneš mi už konečně, co se jí stalo?" zvýšil hlas Remus.
"Černá magie," řekl a přejel prsty po ranách. Pak si na prsty převrátil lahvičku a přetřel první ránu, ze které okamžitě začalo téct víc a víc krve. Potom vytáhl hůlku, kterou mu před nedávnem vrátili, na Hermioniných zádech obkreslil jakýsi složitý obrazec a při tom si mumlal něco v cizím jazyce.
Nic se nedělo, ale to ho nějak nerozhodilo. Celé to zopakoval ještě dvakrát, a pak přešel na další šrám. Po chvíli se rány malinko zatáhly. Znovu přešel ke skříni a tentokrát z ní vytáhl dokrvovací lektvar, pár pruhů látky a čerstvé listy máty. Látku napustil lektvarem a zbytek z lahvičky jí nalil do úst. Listy položil na rány a překryl je látkou.
"Bude v pořádku?" zajímal se Lupin.
"Nevím, možná, jestli přežije noc," odpověděl vyhýbavě Snape.
"Potřebuje klid," zavrčel ještě a Lupin se chtě nechtě musel pakovat, protože Snape nasadil svůj vražedný pohled.
* * *
Hermiona se probudila. Točila se jí hlava a chtělo se jí zvracet. Navíc ležela na břiše, a to jí na dobrém pocitu rozhodně nepomohla. Pohlédla vedle sebe. Paní Weasleyová spala vedla její postele v křesle s tmavými kruhy pod očima.
Zaslechla skřípot dveří a tiché kroky. Samozřejmě, že to byl Snape a nesl si náruč plnou malých lahviček a misek. Podíval se na ni. Když viděl, že je vzhůru, na čele se mu objevila jediná vráska.
Je to skoro roztomilé, pomyslela si Hermiona a hned se zamračila taky. Kdyby jí hlava tak strašně netřeštila, určitě by jí zatřepala a vyhnala si tu nebezpečnou myšlenku. Ale teď prostě nemohla, a tak se teď už vzpomínka dál zavrtávala do její paměti.
Přešel k její posteli a zkoumavě si ji prohlédl. Sundal jí ze zad obvazy a začal jí potírat rány nevábným obsahem misky.
"Au! To bolí," zachroptěla, jakoby už zapomněla, jak se hlas používá.
"Ticho! Jestli se vám to nelíbí, můžete to dělat sama. Můžete být ráda, že vůbec žijete, natož, že ty rány cítíte," zavrčel na ni.
"Co se stalo?" bolestně zkřivila obličej, jak se snažila obrátit se.
"Ležte."
"Kde mám oblečení?" zděsila se.
"Mrtví oblečení nepotřebují. A navíc máte deku," zajiskřilo Snapovi možná, že až pobaveně v očích.
"Ale já nejsem mrtvá!" Hermiona už začínala panikařit.
"Ne, ale mohla jste být." Snapea tenhle rozhovor očividně uspokojoval.
"Tak řeknete mi už konečně, co se stalo!?"
"Byla jste zasažena mocnou kletbou. Je zázrak, že žijete."
"A co je s ostatními?"
Tahle dívka ho neustále udivovala.
"V pořádku… Zdá se, slečno Grangerová, že jste jediná s vážnějším zraněním. Příště byste neměla chodit s ostatními. Možná, že nejste tak dobrá, jak si myslíte."
Z jeho hlasu sršel sarkasmus. Přesto, že ji to nijak nepřekvapovalo, stejně se jí dotkl. Možná to bylo jen tím, že byla tak dlouho mimo. Měla sto chutí přestat se na něj dívat, ale takovou radost by mu neudělala.
Ale Snapovi se to nelíbilo ani z poloviny tak, jak si myslel. Kdyby si to byl schopen připustit, zjistil, že je mu jí možná i trochu líto.
Dala si asi minutu na uklidnění, a pak na něj znovu pohlédla.
"Proč to děláte?"
Udiveně na ni pohlédl. Co si to ta šmejdka dovoluje?!
"To vám opravdu dělá radost, když můžete někomu ublížit?" pokračovala Hermiona. "Myslela jsem, že takový doopravdy nejste. Myslela jsem, že je to jen obrana proti bůhví čemu, ale nejspíš budu muset změnit názor," dořekla už zcela klidná.
Po celou dobu, co mluvila, se mu obličej čím dál víc křivil zuřivou grimasou. Jak si to vůbec může dovolit? Ale pak se najednou ten výraz ztratil. Dospěla, pomyslel si. Skoro po celý život měl vždy na všechno odpověď, alespoň v duchu. Ale teď ne. Nevěděl, co říct. Za celá ta léta strávená mezi těmi drzými tupci, co si říkají studenti, nevěděl, co má odpovědět.
Ve skrytu duše obdivoval tu její silnou vůli. Dokázala se mu dívat do očí bez jediného mrknutí, ve tváři vzdorovitý výraz. Nikdo to moc dlouho nevydržel. Akorát Brumbál.
Byla jedním z mála lidí, co se mu většinou nepodařilo přivést k zuřivosti, když chtěl.
Rozhodl se dál mlčet, zajímalo ho, co udělá.
"To mi na to nic neřeknete?" zeptala se. "Škoda pro vás, že nejsme ve škole, že? I když tohle by mi za těch pár bodů a trest stálo. Každý vaše chování víceméně přehlíží a vy si proto myslíte, že jste někdo víc. Ale nejste. Jste jen obyčejný sobec." Byla úplně klidná a mluvila takovým nepřítomným pohledem, jaký měla ve zvyku jen Lenka Láskorádová.
"A já myslel, že je to právě naopak. Vaše ruka byla vždy k nepřehlédnutí," jeho hlas se opět naplnil sarkasmem.
"Vy jste si všiml?" překvapila ho.
Přeměřil si ji pátravým pohledem.
"Dost se podobáte Brumbálovi," pronesl po chvíli zamyšleně.
"Prosím?" vykulila oči Hermiona.
"Máte schopnost hledat i v těch nejhorších lidech dobro. Tak jako on."
Hermioně teď už opravdu lezly oči z důlků. Tohle od něj opravdu nečekala. Zvědavě na něj pohlédla. Zdálo se jí, že se mu v očích blýskla jiskřička lítosti, ale než se stačila pořádně podívat, byl už zase schovaný za tou svou ledovou hrází.
"Nechtěl jsem to udělat. Přemluvil mě k tomu."
Už se na ni nepodíval a ani nepromluvil, jen jí opatrně dál ošetřoval rány. Momentálně dokonale překvapoval sám sebe. Tyhle myšlenky už chtě nechtě musely ven. Potřeboval to už konečně někomu říct.
Těžko by se dalo popsat směsici pocitů, co k ní právě cítil, ale určitě se to alespoň vzdáleně blížilo důvěře. Život ho naučil lidem nedůvěřovat a je paradoxní, že jediného člověka, kterému absolutně důvěřoval, na jeho přání vlastí rukou zabil. To si bude vždycky vyčítat. A spolu s tím i spoustu jiných a dalších věcí.
* * *
Hermioně to nedalo a pořád musela přemýšlet o tom, co jí řekl. Otevřel se jí, a to, podle ní, ještě nikdy nikomu neudělal.
Třeba se vážně pod tím vším ledem skrývá někde hluboko, citlivá duše. I když citlivá je hodně silné slovo a musela by být opravdu hodně hluboko, pomyslela si hořce.
Naivně to brala jako by se mezi nimi vytvořilo nějaké hodně slabé, neviditelné pouto. A hlavně díky tomu udělala to, co měla už dávno. Přestala brát jeho urážky vážně.

Miluj mě, potřebuju tě

8. října 2006 v 15:03 | gilthoniel |  Jednorázovky
Ahojky, tady je pokračování povídky Já chci, tak ať se vám líbí... :-)

Hermiona seděla zamyšleně na okenním parapetu a hlavu si opírala o sklo, oči zavřené. Ozařoval ji měsíc v úplňku, který pronikal okenními tabulkami. Kdyby otevřela oči, uviděla by tu nádhernou stříbrnou zář, která jí ho tak strašně moc připomínala. Ale ona nechtěla. Nechtěla na něj myslet, ale přesto myslela. V každé její myšlence bylo stříbro jeho hedvábných vlasů. Chtěla být s ním, ale přesto nemohla. Její srdce jí našeptávalo, že ho miluje, ale rozum křičel, že už nechce zažít další zklamání.
Kolem ní byly rozházené knihy. Ani pomyšlení na OVCE ji nedokázalo probrat.
Najednou vstala. V hlavě měla jen jednu myšlenku. Najít ho. Bylo už po půlnoci, ale v tu chvíli ji nic jiného nezajímalo. Celou cestu na astronomickou věž byla úplně klidná, protože si byla jisté tím, že ho tam najde.
* * *
Věděl, že jednou přijde, jednou, až sama bude chtít. A ta chvíle přišla. Uslyšel tiché vrznutí dveří a ucítil lehký závan její vůně. Neotočil se.
* * *
Jemně strčila do dveří. Chvíli tam jen stála a dívala se na něj. Světlo měsíce se mu odráželo ve vlasech. Tiše k němu přišla a přejela mu rukou po zádech.
"Miluj mě, potřebuju tě," zašeptala do šumění větru.
Otočil se, přitáhl si ji blíž k sobě a něžně ji políbil.

Já chci

1. října 2006 v 20:32 | gilthoiniel |  Jednorázovky
Vytáhl krabičku cigaret a jednu si připálil ozdobným stříbrným zapalovačem. Dárek od otce, pomyslel si hořce. Bylo až směšné, že mu ten nenáviděný člověk přinesl potěšení. Požitkářsky potáhl a zhluboka vydechl.
Pohlédl na osobu sedící vedle něj, jakoby zapomněl, kdo tam sedí. Nezapomněl. Pomohla mu tak, jako nikdo jiný.
Přemýšlel, kdo je svedl dohromady.
Osud? Ne, na ten nevěřil.
Láska? Možná.
Smrt? Určitě.
Nabídl jí z krabičky. Bez rozmyšlení jednu vytáhla a přiblížila se k plamínku. Zafoukal vítr a plamen zhasl.
"Někdo nechce, aby sis ničila zdraví," ušklíbl se.
Podívala se na něj a nepatrně hnula rukou se stále ještě nezapálenou cigaretou. Připálil jí.
Bylo zvláštní, jak něco takového může spojovat svým způsobem tak rozdílné lidi.
Naklonil se nad ni.
"Nedělej to."
"Já chci," ještě se přiblížil.
Já taky, chtěla říct. Nemohla.
Jeho rty sjely po bělostné kůži, jak vstala.
Podívala se mu do očí.
"Promiň, nemůžu," šeptla do větru. "Je příliš brzy. Dej mi čas, prosím," a zdůraznila poslední slovo tak, že se ne ni konečně podíval. Z čokoládových očí na něj mluvila upřímnost.
Otočila se a šla zpět do hradu. Díval se, jak za ní vlají vlasy v podzimním vánku.
Vytáhl poslední cigaretu a krabičku odhodil. Čas je to, co nemá.

Lásko...

1. října 2006 v 13:47 | gilthoniel |  Pár veršů
Doufám, že to není až tak strašný, jak si myslím :-) prostě jsem měla depku a skončilo to tímhle. Já vím, že je to hrozně vytržený z kontextu, ale nic lepšího mě nenapadlo. Za komenty budu vděčná.

Když jsi mi řek' ta krásná dvě slova,
chtěla jsem to slyšet pořád, zas a znova.

Lásko, scházíš mi a vím, že to víš,
a jen Tobě jsem dala od svého srdce klíč.

Miluju Tě víc a víc, bez hádek a bez sexu,
když mi řekneš přijď, tak se hned otočím a jdu.

Jsi mi vším, láskou, chtíčem, oporou,
vybrala jsem si tě, a to ne náhodou.

Miluju Tvůj hlas, Tvá krásná slova,
ty ústa chtěla bych líbat zas a znova.

Chci líbat Tvoje ruce,
bok po boku s Tebou jdouce.

Chci líbat Tvůj nos, Tvé tváře,
možná i záblesk svatozáře.

Chci Tě líbat a milovat chtíc,
abys jen řek': ještě, víc.
Věřím v pravdu v tvých láskyplných slov,
i když tolik bylo důvodů, aby spadl náš křehký krov.

Možná, že mi lžeš, nevím, nechci vědět,
já z té střechy už nechci dolů sletět.

Chci vzlétnout na křídlech lásky,
co o ní jsou ty naivní pásky.

Potřebuju vědět, že mám v Tobě místo,
potřebuju vědět, že mám k Tobě blízko.

Lásko, scházíš mi čím dál, tím víc,
chci být s Tebou teď, když jsi mi dal svůj klíč.