Ahojky, tady je pokračování povídky Já chci, tak ať se vám líbí... :-)
Hermiona seděla zamyšleně na okenním parapetu a hlavu si opírala o sklo, oči zavřené. Ozařoval ji měsíc v úplňku, který pronikal okenními tabulkami. Kdyby otevřela oči, uviděla by tu nádhernou stříbrnou zář, která jí ho tak strašně moc připomínala. Ale ona nechtěla. Nechtěla na něj myslet, ale přesto myslela. V každé její myšlence bylo stříbro jeho hedvábných vlasů. Chtěla být s ním, ale přesto nemohla. Její srdce jí našeptávalo, že ho miluje, ale rozum křičel, že už nechce zažít další zklamání.
Kolem ní byly rozházené knihy. Ani pomyšlení na OVCE ji nedokázalo probrat.
Najednou vstala. V hlavě měla jen jednu myšlenku. Najít ho. Bylo už po půlnoci, ale v tu chvíli ji nic jiného nezajímalo. Celou cestu na astronomickou věž byla úplně klidná, protože si byla jisté tím, že ho tam najde.
* * *
Věděl, že jednou přijde, jednou, až sama bude chtít. A ta chvíle přišla. Uslyšel tiché vrznutí dveří a ucítil lehký závan její vůně. Neotočil se.
* * *
Jemně strčila do dveří. Chvíli tam jen stála a dívala se na něj. Světlo měsíce se mu odráželo ve vlasech. Tiše k němu přišla a přejela mu rukou po zádech.
"Miluj mě, potřebuju tě," zašeptala do šumění větru.
Otočil se, přitáhl si ji blíž k sobě a něžně ji políbil.
Mno je to hešký,ale nefím,kdo by to mohl býť...š tima stšíblníma vlašama mi pšipomíná Blumbála,ale še by Hermi a Blumbál?To še mi nesdá... :-D