9.kapitola - Proč to děláš?

11. ledna 2007 v 20:06 | gilthoniel |  Vše jednou skončí
Ahoj lidi, tak jsem tady s další kapitolkou a moc a moc se omlouvám všem, co museli tak dlouho čekat, než se já uráčím něco stvořit:-D
Taky bych vám chtěla poděkovat za ty vaše krásný a úžasně povzbudivý komentáře, takže jen tak dál ;-)
Jo a všechno nejlepší do toho novýho roku (i když trochu opožděně :-) a ať jste všichni šťastní!!!
Takže to by asi bylo všechno a ještě pěkný čtení!!!

Když se k tomu okamžiku vrátila, viděla jen střípky, útržky. A pocity.
Líbal ji… Tiše sykla… Vzrušení, strach…
Přitáhla si ho ještě blíž k sobě, takže mezi nimi už nebyl ani milimetr místa. Pod prsty se jí rýsovaly jizvy na jeho hrudníku, široká ramena. Bylo to neuvěřitelné, nikdy nic takového necítila. Dech se jim zrychloval, plameny ohně z krbu se mu odrážely v černých očích. Zaryla mu nehty do ramen…
Vyčerpaně si lehl vedle ní. Cítila se šťastná, konečně ji někdo chtěl, potřeboval.
Atmosféra začínala houstnout. V hlavě měla tisíce myšlenek, které chtěly ven.
Co jsem to udělala? slyšela jen zoufalý hlas ve své hlavě. Všechno jí najednou došlo.
"Co… co bude dál?" vyslovila zrádnou otázku za oba. Pevně stiskla víčka. Nejspíš to ani nechtěla slyšet.
"Vy odejdete, já zůstanu a už o tom nebudeme mluvit," řekl nakonec Severus a do hlasu vložil tolik jedovatosti, na kolik se zmohl a doufal, že ji to přesvědčí.
Neřekla na to ani slovo. Nemohla, protože jí vyschlo v ústech. V okamžiku posbírala všechno svoje oblečení, co se válelo po místnosti a připadala ji jako nějaká děvka, pošpiněná, zrazená.
Ulevilo se jí, když konečně vypadla na chodbu. Děkovala bohu, že nikoho nepotkala, ale i kdyby ano, nejspíš by si toho ani nevšimla. Kráčela jako ve snách, oči doširoka otevřené, prsty se dotkla chladných rtů.
Zavřela za sebou dveře a sesunula se na zem. Rozvzlykala se. Stalo se to tak rychle, nechápala, jak se jí to mohlo stát. Pořád si to nějak nedokázala uvědomit.
Vyspala jsem se se Snapem!Bože! Co jsem si myslela?! Co jsem dělala?! Já nevím, nic nevím!
Nevěděla, jak dlouho tam seděla. Hodiny, minuty, vždyť čas je stejně relativní. Cítila se slabá, bezmocná. Chtěla si lehnout, ale neměla sílu zvednout se.
Nejspíš se ale do své postele stejně dostala. Ráno se probudila rozlámaná, celá bolavá, s obrovskými kruhy pod očima. Měla polštář úplně promočený, ale nepamatovala si, že by brečela. Ale co na tom sejde? Nepamatuje si spoustu věcí, spoustu věcí ze včerejšího večera. Nebo to bylo ráno?
V koupelně byla snad hodinu, ale věděla, že voda to nespraví. Netroufala si rozhodnout se, co ji bolí víc. Jestli to, co se stalo, nebo to, co jí po tom řekl. Ten chladný tón jeho hlasu, lhostejný. Určitě je mu jedno, jak se cítím! Co jiného bych taky od něj mohla čekat?! Co jsem si myslela? Že mi padne k nohám? Že se změní? Ne…
Netušila, co bude dělat, až se s ním uvidí, co řekne, jak se na něj bude dívat. Nevědomost ji ubíjela. Dlouhou dobu na se sebe jen dívala v zrcadle, jak jí tmavé mokré vlasy spadají po tvářích, na ramena. Oříškové oči v kontrastu s pobledlou pokožkou, velké kruhy pod očima, ze kterých ji sledovala beznaděj.
Jen nerada se oblékla a šla dolů do kuchyně, ale kdyby zůstala u sebe v ložnici, určitě by za ní někdo přišel a vyptával by se. Ano, vyptával by se a to nechtěla. Nikdo se to nesměl dozvědět.
Musela si ale připustit, že to byla její chyba. To ona ho políbila první. Ale nechal se, šeptal jí v hlavě vtíravý hlásek. Ne, můžu si za to sama. A jsem v tom sama.
Jenom sklopila hlavu a pokračovala ve schodech dolů. Paní Weasleyová jí pořádně vynadala, že prý by měla víc spát, a že si se Snapem bude muset promluvit o tom, jak léčí to její zranění. Hermiona k ní vyslala jen prosebný pohled. Nemohla mluvit. Připadalo jí to tak dlouho, co naposledy mluvila. Tiše seděla a dělala, že žvýká topinku. Po chvíli se zvedla a vypařila se. Nevšimla si Snapea stojícího v temném koutě.
On slyšel tiché vrznutí židle a kočičí kroky. Nechtěl, by ho viděla. Nechtěl, aby na něj hleděly její vyčítavé oči. Právem vyčítavé. To on se nechal strhnout.
Zamířila do knihovny. Tam totiž nehrozilo, že by někoho potkala. Jen chtěla tiše sedět, někde v koutě. Jako obvykle. Psané řádky byly jejím životem. Vždy se dokonale vžila do každého slova, věty. Díky knihám mohla být jinde, prožít něco jiného. Byla to její možnost úniku, její možnost žít.
"Severusi, mohl byste se k Hermioně chovat lépe," promluvila na něj Molly.
"Cože?" vyštěkl nepřítomně. "A z čeho usuzujete, že se k ní dobře nechovám?"
"Už delší dobu vypadá povadle a dnes obzvlášť," podezřívavě se na něj zahleděla,
"Nemám ponětí, co slečna Grangerová dělá ve svém volném čase a ani mě to nezajímá. Já se pouze starám o její uzdravení," zavrčel tónem, který naznačoval, že už se o ní dál nehodlá bavit.
Tohle ho naštvalo. Zamířil hned do knihovny. Nepochyboval totiž, že tam bude.
Neslyšela kroky, proto sebou trhla, když před ní stanul Snape. Podívala se na něj a už se nedokázala odtrhnout. Zavřela oči. Znovu si všechno připomněla.
"Co chcete? Nechte mě na pokoji! Nechci s vámi mluvit." Dívala se na podlahu.
"Když si myslíte, že se mnou máte nějaký problém, slečno Grangerová, řešte ho, prosím, se mnou a ne s někým jiným!" zasyčel na ni.
"Ale …" chtěla se ozvat, ale už viděla jen kousek pláště mizet za jedním regálem s knihami.
Tohle nechápala. Co mu udělala?!
Hlavu si opřela o křeslo s stočila tak, aby se nemusela dívat, kudy odešel.
----------------------------------------
"Stůjte!" z ničeho nic se v ní něco pohnulo. Dopálilo ji, jak s ní mluvil. "Takhle se mnou mluvit nebudete!"
Nechápavě se za ní otočil.
"Nejsem ovce!" teď už křičela.
"Cože?" zeptal se tak, jako by nemohl uvěřit tónu, jakým s ním mluvila.
"Nejsem někdo, komu můžete říkat, co má dělat. Nemůžete si se mnou takhle pohrávat!"
Přistoupil až těsně k ní.
"Proč si myslíte, že nemůžu?" zasyčel jí do ucha a hrubě ji políbil.
Ze všech sil ho odstrčila a chtěla mu dát políček, ale Snape jí pevně obemkl útlé zápěstí.
"Myslím, že by to stačilo, slečno Grangerová." Blýsklo se mu v očích a odešel.
Hnědé oči se jí zalily slzami, ale nechtěla brečet. Ne kvůli někomu takovému, jako je on. Nevěděla, proč to udělal. Nevěděla, co je to vlastně za člověka. A ani nechtěla nic vědět.
"Ahoj!" pozdravila ji zvesela Tonksová.
Hermiona sebou trhla. "Ježiši, lekla jsem se. Ahoj," s přemáháním se usmála. "Co tady děláš? Jak to, že nejsi na ministerstvu?"
"Dneska mám službu tady, na řádu," řekla s úsměvem. "Alespoň jedna klidná noc. Počty útoků Smrtijedů se pořád zvyšují… A co Snape? Nedělá problémy?"
Hermiona se hořce usmála. "Ne, ale jeho přítomnost tady se nedá zapřít… Oh, promiň, ani jsem se tě nezeptala jestli něco nechceš."
"Ne, díky, zvládnu to sama. A ty si běž lehnout, slyšela jsem že ti pořád není nejlíp."
"Přežiju to," zazubila se na ni Hermiona a šla zpátky do knihovny.
Hermiona v knihovně jako vždy strávila celé odpoledne i večer. Byla ráda, že si kluci zvykli, že chce občas být sama a nezazlívali jí to.
Když unaveně zvedla hlavu od rozečtené knihy a vyhlédla vysokým oknem ven, zjistila, že je tam úplná tma. Pomyslela si, že když bude takhle dál ponocovat, ty kruhy pod očima, se kterými se vždycky vzbudí, jí tam zůstanou do konce života.
Už byla na schodech, ale náhodou něco zaslechla dole, nejspíš někde u kuchyně. Zvědavost jí nedala, bylo totiž opravdu hodně pozdě.
Sešla schody až dolů tak tiše jak uměla a zadívala se do tmavé místnosti u vstupních dveří. Napřed si myslela, že se tam někdo vloupal, ale pak jí došlo, že přes obranná kouzla by se sem asi těžko někdo nepovolaný dostal.
Uslyšela zašustění pláště a tiché kroky. Rozhodla se už dál netajit svou přítomnost.
"Kdo je tam?" zavolala na druhý konec místnosti.
"Buďte zticha, slečno Grangerová, nebo vzbudíte celý dům!"
"Vy?" Hermiona byla nanejvýš udivená. "Co tady děláte?"
"Já se můžu zeptat na to samé vás. A navíc vám do toho opravdu nic není."
"Bez dovolení vedení řádu nesmíte z ústředí, to snad víte, ne?"
"Jistě, že to vím," štěkl na ni.
"Aha, já vlastně úplně zapomněla, že vy rád nocujete u dveří," dodala kousavě. "Jako pes," zasmála se vlastní opovážlivosti. "Umíte taky nějaké povely?" tak nějak nemohla přestat s drážděním jeho ega, ale neuvědomila si, že přestřelila.
Snape několika rychlými kroky přešel halu a bolestivě ji chytil za paže. Kdyby tam bylo světlo, viděla by, že je sinalý vzteky.
"Nebuďte drzá, nebo vám zakroutím tím vaším krčkem!" syčel na ni.
Hermiona strnula hrůzou.
"Jestli mě okamžitě nepustíte, začnu křičet. Stejně si myslím, že nikdo neví, že chcete jít za vašimi odpornými kamarádíčky Smrtijedy, co?"
"Do toho s kým se stýkám vám nic není!"
"Ne! To není pravda! Jestli jste si dosud nevšiml, jsem nejspíš jediná osoba, která vás vždycky brání. Všichni si myslí, že jste zrádce, a já že jsem blázen, že vám věřím!" už skoro křičela. "Trochu vděku by neuškodilo," řekla šeptem.
Ale Snape se sebral a beze slova odešel. Slyšela jen šeptaná zaklínadla a tlumený cinkot řetězů.
"Proč to děláš?" zašeptala spíš víc pro sebe než pro něj. Přesto ji zaslechl.
Věděla, že by měla někoho vzbudit, ale přesto se rozhodla znovu mu důvěřovat, i když se jí to už jednou bolestivě vymstilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Morsbie Morsbie | E-mail | Web | 12. ledna 2007 v 11:02 | Reagovat

Jasně drabble platí! Máš skvělej novej desing! Ted se pustim do týhle nový kapitoly, páč se mi ten příběh strašně moc líbí :)) A navíc... Snape a Hermiona, no to je zo nejlepší spojení ;))

2 Morsbie Morsbie | E-mail | Web | 12. ledna 2007 v 11:11 | Reagovat

Gil! To je naprosto fantastický! Prosím prosím prstíčkem hrabu, přidej novou kapitolu,... chci vědět jak to bude dál pokračovat :-D Tak zvědavá jsem snad nebyla ještě u žádné povídky

3 gilthoniel gilthoniel | 12. ledna 2007 v 13:23 | Reagovat

fakt diky, uz se na tom pracuje :-)

4 AAA AAA | 12. ledna 2007 v 17:38 | Reagovat

Je to úžasný, skělý...strašně moc se těším na pokračování. Jsem na tom prostě závislá...:-D A píšeš moc hezky, ale to tu už zaznělo. Stejně jsem to musela napsat, protože je to fakt bomba!!! Jen tak dál a co nejrychleji, prosííím, prosíííím. Je to prostě úžasný....

5 Veronique Veronique | 13. ledna 2007 v 15:34 | Reagovat

ooo...asi se ze mě stal závislák;)chodím sem každých 5 minut jestli nepřibila nová kapitola...je to vážně úžasná povídka...úplně z toho začínám slintat:oD (já totiž když se mi něco strašně líbí tak slintám :oD)takže honem honem piš nebo se uslintám k smrti...

6 Any Any | 13. ledna 2007 v 23:58 | Reagovat

Prosííím, prosííím, další kapitolku nebo se zblázním. Tohle je ta nej povídka co jsem četla a to jsem jich četla dost!

7 Serena Fort Serena Fort | 14. ledna 2007 v 15:12 | Reagovat

Je to parádní, nemá to chybu. Už se celá třesu na pokračování.

Já mít takovou fantazii píšu knihu. Nepřemýšlela jsi o tom?

8 Gilthoniel Gilthoniel | 14. ledna 2007 v 15:23 | Reagovat

obcas jo ale nemam inspiraci :-D

9 Katka Katka | 15. ledna 2007 v 15:30 | Reagovat

Je to fakt super! Vždycky se nemužu dočkat na další kapitolu. Fakt dost good!!!

10 Gwynath Gwynath | Web | 15. ledna 2007 v 20:22 | Reagovat

je to naprosto skvělý a prostě to nemá chybu! Jen tak dál :)))

11 Morsbie Morsbie | E-mail | Web | 18. ledna 2007 v 7:32 | Reagovat

Já nevím je to takový.... uchvacující, nepřipadá vám? :))

12 Pythonie Pythonie | 18. ledna 2007 v 19:39 | Reagovat

Mám absťák, pomoooooc. Další kapitolku proooooooooooosíííííííííííííííím.

::-)))))))))))

13 katka katka | 20. ledna 2007 v 16:17 | Reagovat

jj souhlasim s vami dalsi KAPITOLU!!§pls

14 Falkira Falkira | 23. ledna 2007 v 22:03 | Reagovat

Páni. Tohle má vážně náboj. Opravdu mě to chytlo. A Snapea si tak nádherně vystihla. Mě většinou jeho postava uteče do čehosi příliš romantického a pak to musím přepisovat, když mě (díky bohu) probere beta-readerka. Moc pěkné. :)

15 Veronique Veronique | 25. ledna 2007 v 19:11 | Reagovat

kde se to seklo?:o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama