Černobílé barvy

1. února 2007 v 20:33 | Gilthoniel |  Vše jednou skončí
Tak konečně nová kapitola:-)

Je kratší než ty předchozí a o novou se opravdu budu snažit co nejdřív:-)

Dlouho nemohla usnout. Jen tak ležela a civěla do stropu. Nakonec došla k závěru, že prostě nemá šanci usnout. Proto se rozhodla, že se zajde podívat, jestli už se Snape vrátil.
Když vešla k němu do ložnice, okamžitě se jí vrátily všechny pocity a vzpomínky. Hrnulo se to na ni ze všech stran, a tak jen zatřepala hlavou a zavřela dveře. Nikdo tam nebyl.
Bylo jí divné, že se ještě nevrátil. Došlo jí, že šel na setkání Smrtijedů, ale to, jak schůzky probíhají a jak dlouho trvají, o tom neměla ani ponětí. Snape nikdy nejevil známky nějaké újmy nebo tak. Kromě nálady, ze špatné k ještě horší, se nic neměnilo.
Chtěla jít do kuchyně, uvařit si čaj.
Třeba přijdu na jiné myšlenky.
Měla štěstí, že v kuchyňském krbu ještě žhnulo pár uhlíků, jinak by totiž žádný čaj nebyl.
Ani nevěděla, jak dlouho tam tak seděla, nehybně, s hlavou podepřenou nad plným hrnkem. Najednou uslyšela tiché chřestění řetězů. Trhla sebou a shodila hrnek s tekutinou ze stolu. U dveří najednou nastalo ticho.
Do kuchyně vtrhl pobledlý Snape s hůlkou v ruce.
"Grangerová?" zeptal se nevěřícně.
"A co jste čekal? Smrtijeda? Nebo snad narozeninovou oslavu?" Ani nevěděla, kde se ta ironie v ní bere.
"Nebuďte směšná!" zavrčel.
Nevypadal zrovna nejzdravěji. Rukáv měl roztržený a z rány stále kapala čerstvá krev.
"Co se vám stalo?" stočil se jí pohled na ránu.
"Byl jsem na narozeninové oslavě," štěkl po ní.
"Ach tak, a já si myslela, že budete potřebovat hojící lektvar, ale asi jsem se spletla."
Hodil po ní vražedný pohled, otočil se a chtěl odejít, ale trhaně se zastavil. Rána na ruce nebyla zřejmě jeho jediné zranění, ale nechtěl, aby jeho slabost viděla tahle… Tahle co? Dívka? Žena?
"Pomůžu vám," ozvala se Hermiona.
"Myslíte, že to potřebuji?" Jeho hlas zněl výhružně.
Hermiona jen obrátila oči vzhůru. Dohnala ho až na schodech. Natáhla se k němu, ale Severus ucukl.
"Zvládnu to sám!"
"Jak myslíte," Hermionin hlas zněl pochybovačně.
Pozorovala ho. Nešlo se mu dobře, ale hrdost mu nedovolovala sebemenší náznak slabosti.
Když dorazili nahoru, vypadal, že už dál opravdu nedojde.
Švihnul hůlkou a na stole se objevila čistá voda, obvazy a nějaká ta dezinfekce. Ztěžka se posadil na postel a zhluboka vydechl. Hlavou se opřel o sloupek.
Hermiona namočila pár kusů látek ve vodě a sedla si k němu.
"Ruku," poručila si.
Severus ji jí jen neochotně podal.
Hermiona si všimla, že ruce má až nepřirozeně chladné. Snažila se, aby ho to bolelo co nejméně. Jemně očistila ránu na ruce, pak opatrně přešla k odřenině na tváři, jako by se bála, že sebou trhne, něco jí udělá.
Ač si to nechtěl přiznat, její dotyk mu byl více, než příjemný. Stálo ho hodně sebeovládání, aby o ní nepřemýšlel jako o ženě, ale jako o Hermioně Grangerové.
Celou dobu oba mlčeli, až se Hermiona divila, že jí alespoň neřekl, že je naprosto neschopná, protože viděla, že ho to občas dost bolí.
Snažila se nedívat se mu do tváře, do očí. Nechápala, že se může chovat, jako by se nic nestalo. Nikdy nevěřila těm řečem o jeho bezcitnosti, ale jistá si nebyla, ostatně jako nikdo.
Už chtěla odejít, ale najednou promluvil.
"Děkuji," téměř zašeptal. Jeho hlas zněl úplně jinak, zastřeně.
Hermiona nemohla uvěřit vlastním uším. Tohle slovo od něj ještě nikdy neslyšela. Pochybovala, že to vůbec někdo slyšel.
Celá ztuhla. Jen mírně pootočila hlavou tak, aby mu viděla do očí. Nepostřehla sebemenší náznak sarkasmu, pohrdání. Ale je možné, aby mluvil upřímně? U něj si nikdy nebyla jistá.
Přiblížil se k ní. V hlavě jí zvonil alarm.
"Dost! Takhle to nechci," rozkřičela se. "Vy si prostě myslíte, že si se mnou můžete dělat, co chcete. Nejsem hračka ani žádná vaše děvka! Jestli jsem vám dobrá jenom na tohle, tak ani nevím, co tady vlastně dělám!"
Zvedla se.
"V tom případě sbohem. A zavřete dveře, až budete odcházet," řekl s naprostým klidem.
Hermiona údivem pootevřela pusu. Pak se otočila a dveře nechala samozřejmě dokořán.
----------------------------------------------
Sama nevěděla, co ji k němu vlastně poutá. Další dny prostě jen seděla před krbem s melancholickým výrazem a nepřítomným pohledem. Papírovou krabičku na krbové římse nechala netčenou.
V myšlenkách se stále musela vracet k té noci. Vnímala to jako něco naprosto dokonalého; a navíc, jemu nemohla nic vyčítat, chtěla to sama. Zavřela oči, chtěla ho ze své hlavy vytěsnit. Stačilo, když se jí vybavily jeho překvapivě něžné doteky pokaždé, když se alespoň trochu přiblížil.
Zkusila si s ním představit budoucnost. (Horší, než teď, to být opravdu nemůže.) Nešlo to. Vždy chtěla děti, dům a dřevěný plot, ale Severus jí do toho prostě nezapadal.
Věděla, že on by nebyl tím, kdy by jí děkoval, kdo by se omlouval nebo dal najevo jakýkoli jiný cit. Přesto však naivně doufala, že by s ním možná mohla být šťastná.
Opět zakroutila hlavou. Příliš se nechala unést vlastní fantazií. Už byl zase čas na racionální myšlení. Byl starší, a o hodně. Sice netušila kolik mu je, a odhadovat se u něj dalo jen těžko, ale pětatřicet už mu určitě bylo. On v ní navíc viděl jen malou holku, zpestření dlouhé chvíle. Nikdy neslyšela o nějaké jeho známosti, a když se nad tím zamyslela, nikdo se k němu nehodil. Jako by to bylo pod jeho úroveň, mít k sobě někoho druhého. A taky, kdo by to s ním byl ochoten vydržet? Třeba ty, ozvalo se jí někde hodně vzadu v hlavě, ale tuhle myšlenku hned zmuchlala a hodila do plamenů.
Usmála se. Vzpomněla si, jak se o Ron snaží. Nepochybovala o tom, že by s ním měla děti, dům a plot, a taky věděla, že by ji miloval. Jenže… měla by ho ráda. Možná byla na takové úvahy moc mladá, ale tohle věděla jistě.
----------------------------------------------------
Podívala se z okna. Začalo sněžit. Vločky se pomalu, něžně snášely k zemi s neskutečnou dokonalostí, plynulým pohybem, jako by každá měla vlastní, předem určenou cestu. Od zrození po smrt. Cesta každé byla už dávno předem dána stejně tak, jako životy ostatních byly pečlivě nalinkovány a zapsány do posledního pohledu.
Milovala sníh. Měl pro ni své zvláštní kouzlo. Usmála se. Tohle ji na chvíli odpoutá od problémů, nebo spíš od problému…
Na jednu stranu by s ním chtěla být… ať už to znamenalo cokoli, ale na tu druhou… se nechtěla nechat ponižovat.
A možná byl také problém v lidech… určitě to byl problém. Vždycky se snažila přehlížet to, co si o ní lidé myslí. Špatné i dobré. Ale lidé dokázali rozlišit jen černou a bílou, zlo a dobro; nic víc a nic míň… a drželi se mylných předsudků jako stádo jen proto, že tím bylo všechno snazší. Ostatní je nezajímají. Jen se tvrdohlavě drží svého písečku, názoru, přesvědčení. Neviděli, že je život barevný, že se dá žít i jinak, než být součástí davu. A v tu chvíli se rozhodla. Chtěla vidět barvy, chtěla žít…
Ten den asi posté zakroutila hlavou a šla dělat něco užitečnějšího, než jen civět do ohně.
Do Vánoc už zbývalo jen pár dní a na chodu domu to bylo pořádně znát. Kromě paní Weasleyová snad nikdo neměl tu pravou předepsanou vánoční náladu a o to byli všichni obyvatelé nevrlejší a zamračenější.
Harry, Ron i Hermiona povinně dostali do rukou hadry a museli začít uklízet ve všech obyvatelných místnostech domu. Ještě horší pro ně bylo, že za nimi Molly neustále chodila a opravovala jejich výkony. Když už asi posté Ronovi vytrhla z ruky hadr a několikrát po něm přetřela teď už lesknoucí se kousek zábradlí, zrudl vzteky a naštvaně vybuchl.
"Mami! Dej nám pokoj! My to zvládneme sami. A taky nechápu, proč to nemůžeme udělat kouzlem."
"Protože se to musíš naučit dělat pořádně!" a uraženě odkráčela.
"Fajn, teď si alespoň můžeme pomoct," potutelně se ušklíbl Harry a vytáhl hůlku.
"A knihovnu vynecháme úplně." Hermiona přešla dveře do knihovny bez mrknutí oka.
Oba kluci za ní zůstali ohromeně stát.
"TY chceš vynechat knihovnu? Vždyť tam trávíš celé dny."
"A právě proto vím, kolik je tam prachu. Nebudeme si přidělávat práci, ne?"
Obdivně se na ni podívali. Sice nevěděli, co se se starou Hermionou stalo, ale tahle nová se jim líbila daleko víc. Vůbec je nenapadlo, že by tím mohla skrývat své vlastní problémy. A taky proč? Na venek se zdála šťastná, spokojená.
Ale čím víc se zdála Harrymu s Ronem jiná, tím víc si připadala stejná. Tím víc si připadala, že její život postrádá smysl.
Jistě, chtěla bojovat prosti Voldemortovi, ale to mělo být všechno, co ji mělo v životě potkat. Vždyť byla prázdná. Prázdná jako číše, která bude donekonečna čekat, až do ní někdo nalije víno, i když ví, že nic takového nikdy nepřijde. Ale naděje umírá poslední… tak jako sny.
A své sny si nenechá vzít. Jen tam doopravdy žije.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Falkira Falkira | 1. února 2007 v 22:35 | Reagovat

To je opravdu nádhera. Já jen doufám, že to skončí dobře. Asi jsem naivní, ale prostě mám ráda happy endy. Je to něco jako žít v tom snu, alespoň ve snu končí všechno dobře. A od toho sny jsou, ne? Dávají nám naději. Tak jako povídky. Vím, že někdy to může být kýčové, ale asi pořád lepší, než něco tragického. Juj, nějak jsem se rozepsala. No, každopádně tahle kapitolka byla vážně skvělá a moc se těším na další. :)

2 AAA AAA | 2. února 2007 v 11:24 | Reagovat

To je prostě úžasný! Já vůbec nevím, co víc k tomu říct. Ty to vždycky tak nádhrně napíšeš, že to úplně prožívám s nimi. Jako lepší slova než SUPER, BOMBA, NÁDHERA mě nenapadají. Jen tak dál, už se moc těším na pokráčko:))) Njn, jsem prostě závislák...je to vážně skvělýýýý

3 Čmuchalka Čmuchalka | Web | 2. února 2007 v 15:04 | Reagovat

No páni je to dost dobrý.Tuhle povídku jsem přečetla na jeden nádech a je to bomba už se těším na pokračování.

Jo a kdyby si se nudila můžeš si přečíst moji povídku.

4 Falkira Falkira | 2. února 2007 v 21:51 | Reagovat

AAA: To je zdravá závislost. :)))

5 Tundra-Loki Tundra-Loki | Web | 2. února 2007 v 22:18 | Reagovat

dobrý... (jako vždycky)

omlouvám se, že si tady dělám reklamu, ale založil jsem si blog:

tundra-loki.blog.cz

6 Any Any | 2. února 2007 v 23:14 | Reagovat

Jééé... to bylo hezké... Já chci pokráčko... pls, pls, pls,

7 AAA AAA | 3. února 2007 v 23:00 | Reagovat

Falkira: to teda joooooo!!!! :)))

8 Veronique Veronique | E-mail | 5. února 2007 v 8:45 | Reagovat

Nádhera!!!!Tahle kapitolka obsahuje spoustu opravdu zajímavých myšlenek...třeba to s tím sněhem...vážně mě to zaujlo:o)Jsi moc šikovná!!!A Falkiro taky doufám že to skončí happy endem:o)jsem takovej snílek takže nic jiného než šťastné konce neakceptuji:oD

9 Amy Amy | 5. února 2007 v 15:29 | Reagovat

Je to fakt dost dobry už se tesim na dalsi kapitolu strasne hezky se to cte fakt super!!!

10 kissinka kissinka | 12. února 2007 v 22:23 | Reagovat

dalsi kapitolu pls a doufam ve stastny konec potoze skoro vse ma smutnej konec!!!!

11 Falkira Falkira | 13. února 2007 v 14:46 | Reagovat

Kissinka: Já taky. A moc se těším na další. Já nechci moc otravovat, ale já jsem tak napnutá...

12 Servusis Servusis | 13. února 2007 v 17:04 | Reagovat

Nechci být otravná, ale pomalu dostávám absťák. Zachrání mě další kapitolka, prooooossssíííííííímmmmmm

Tvé psaní se mi moc líbí.

13 Lucka Lucka | 13. února 2007 v 21:26 | Reagovat

Skutečná nádhera. Píšeš skvěle, ale honem rychle další.

14 Falkira Falkira | 13. února 2007 v 21:43 | Reagovat

Koukám, že se strhla prosící lavina. Když ono je to už tak dlouho od poslední kapitoly...

15 Veronique Veronique | E-mail | 20. února 2007 v 15:17 | Reagovat

kdypak bude dlší?:o(Fňuk

16 Karin Karin | 20. února 2007 v 17:40 | Reagovat

Kdy bude další...?

17 Amy Amy | 22. února 2007 v 8:59 | Reagovat

Chodím sem skoro každý den jestli už není něco nového a vždycky mě naštve že tu nic není novýho.Ach jooo.Prosím piš já už se nemůžu dočkat tak pls piš. Teď myslím mluvím za všechny.Děkuju

18 Gilthoniel Gilthoniel | 23. února 2007 v 15:14 | Reagovat

Všem se moc omlouvám! Teď zrovna nemám komp doma takže nemůžu psát, sice se snažím psát na papír, ale moc mi to nejde. Ujišťuju vás, že nová kapitolka bude co nejdřív se mi to podaří... tak prosím vydržte a moc se na mě nezlobte :-(

19 Falkira Falkira | 1. března 2007 v 17:43 | Reagovat

No jo, co se dá dělat. Moc se těším na pokráčko.

20 Karin Karin | 4. března 2007 v 17:40 | Reagovat

Já už se nemůžu dočkat pokráčka....

21 Servusis Servusis | 12. března 2007 v 19:39 | Reagovat

Ahoj Gilthoniel, chápu tě vím jaké to je psát povídku na etapy a ještě k tomu když nemáš zrovna čas nebo k dispozici počítač. Papír je nanic, leda si napsat to co bys neměla zapomenout tam vložit. Já to dělám stejně. Dříve jsem psala na papír 20 stránek textu, ale nakonec se ten text v pointě změnil, když jsem to znovu a znovu četla.

Klidně si dej na čas, ale ne zas tak moc, neboj ono to půjde jen na to moc nemysli rada amatéra, který už nejenou svou fantazií potěšil.

Měj se pa

Servusis

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama